Článek: Nedělní poslech 96

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 96

Sarapis20.1.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ruby The Hatchet a její album Planetary Space Child.

Album Planetary Space Child sice není z nejnovějších, ale s ohledem na jeho obstarožní obsah jsou necelé dva roky od jeho vydání vlastně ještě v pohodě. Střízlivým pohledem by nahrávka zněla progresivně možná v době, kdy její tvůrci tahali kačera a sotva vnímali zvláštní zvuky vycházející z gramofonů svých otců, ale ta už je dávno pryč. V kontextu současnosti je to další z obrovské řady nahrávek, které se vousatým dekádám klaní jako ti nejvěrnější sluhové, ovšem s tím nepatrným rozdílem, že jí dnes věnujeme pár přívětivých řádků v rámci Nedělního poslechu.

Ruby the Hatchet pochází z New Jersey a Planetary Space Child je jejich třetím studiovým albem. Momentálně kapela brázdí ve své květinami ozdobené dodávce rodný kontinent od Pensylvánie po Kalifornii a není to tak dávno, co se dokonce mihla v Česku (loni v srpnu v Bílině). Jsou to rozsévači okultní lásky a psychedelických partitur, které nezastaví ani šíře oceánů. Vedeni sličnou vokalistkou Jillian Taylor spadají do kategorie female fronted kapel, ale nikoli způsobem, jaký známe z metalových festivalů nebo blýštivých promo materiálů ke gothic metalovým kapelám. Mnohem blíže mají například k Devil's Blood, i když takovou oddanost Satanovi u Ruby The Hatchet nenajdete. Je to pro ně jen jedno z témat.

Nahrávání Planetary Space Child probíhalo ve starém domě z 19. století, kde sice nestrašil duch oběšeného otroka ani zneuctěné jeptišky, ale pro oživení staromódních nálad posloužil více než dobře. Album působí zvukově autenticky a skladby soudržně. Chytlavé motivy, instrumentální uvolněnost hráčů a příjemný projev zpěvačky Jillian dohání veškerý deficit pramenící z pokulhávající originality. S tou si koneckonců bude lámat hlavu jen málokdo z těch, kteří milují hudbu usazenou v pohodlném křesle sedmdesátých let s příchutí neznámých houbiček a papírových psaníček. Hutná atmosféra a zemitější podloží zas mohou oslovit ty, kteří si k prastaré psychedelii Jefferson Airplane nebo Coven dokáží představit pár lopatek zrnitého stoneru. Zkrátka zkuste.

Kapela: Ruby The Hatchet

Album: Planetary Space Child
Styl: psychedelic rock
Vydáno: 08/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Tee Pee Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Jillian Taylor - zpěv
Johnny Scarps - kytary
Lake Muir - baskytara
Owen Stewart - bicí
Sean Hur - klávesy, varhany

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.