Článek: Nedělní poslech 96

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

Nedělní poslech 96

Sarapis20.1.2019

Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Ruby The Hatchet a její album Planetary Space Child.

Album Planetary Space Child sice není z nejnovějších, ale s ohledem na jeho obstarožní obsah jsou necelé dva roky od jeho vydání vlastně ještě v pohodě. Střízlivým pohledem by nahrávka zněla progresivně možná v době, kdy její tvůrci tahali kačera a sotva vnímali zvláštní zvuky vycházející z gramofonů svých otců, ale ta už je dávno pryč. V kontextu současnosti je to další z obrovské řady nahrávek, které se vousatým dekádám klaní jako ti nejvěrnější sluhové, ovšem s tím nepatrným rozdílem, že jí dnes věnujeme pár přívětivých řádků v rámci Nedělního poslechu.

Ruby the Hatchet pochází z New Jersey a Planetary Space Child je jejich třetím studiovým albem. Momentálně kapela brázdí ve své květinami ozdobené dodávce rodný kontinent od Pensylvánie po Kalifornii a není to tak dávno, co se dokonce mihla v Česku (loni v srpnu v Bílině). Jsou to rozsévači okultní lásky a psychedelických partitur, které nezastaví ani šíře oceánů. Vedeni sličnou vokalistkou Jillian Taylor spadají do kategorie female fronted kapel, ale nikoli způsobem, jaký známe z metalových festivalů nebo blýštivých promo materiálů ke gothic metalovým kapelám. Mnohem blíže mají například k Devil's Blood, i když takovou oddanost Satanovi u Ruby The Hatchet nenajdete. Je to pro ně jen jedno z témat.

Nahrávání Planetary Space Child probíhalo ve starém domě z 19. století, kde sice nestrašil duch oběšeného otroka ani zneuctěné jeptišky, ale pro oživení staromódních nálad posloužil více než dobře. Album působí zvukově autenticky a skladby soudržně. Chytlavé motivy, instrumentální uvolněnost hráčů a příjemný projev zpěvačky Jillian dohání veškerý deficit pramenící z pokulhávající originality. S tou si koneckonců bude lámat hlavu jen málokdo z těch, kteří milují hudbu usazenou v pohodlném křesle sedmdesátých let s příchutí neznámých houbiček a papírových psaníček. Hutná atmosféra a zemitější podloží zas mohou oslovit ty, kteří si k prastaré psychedelii Jefferson Airplane nebo Coven dokáží představit pár lopatek zrnitého stoneru. Zkrátka zkuste.

Kapela: Ruby The Hatchet

Album: Planetary Space Child
Styl: psychedelic rock
Vydáno: 08/2017
Země: Spojené státy americké
Vydavatel: Tee Pee Records
Odkazy: bandcamp / facebook

Sestava:

Jillian Taylor - zpěv
Johnny Scarps - kytary
Lake Muir - baskytara
Owen Stewart - bicí
Sean Hur - klávesy, varhany

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 15:03

Vinylový mastering se dělal jinak, než dříve, na starosti to měl Ondřej Slezák z Rudolfina (na doporučení Kovandy z Propasti). Já si ty všechny technické atributy nepamatuji, jen si například vybavím, že basy do 150Hz se dávaly do mona a několik dalších věcí, které jsme dřívě neznali. Jo, TT z Abigor taky šířil zvěsti, že nám texty na obal překládal google translator, přestože i zmíněný google najde, že je to práce Ankita Sinhy a několik dalších lží. Já TT nedokážu brát vážně, směšnějšího edgelorda, který vždy a všude ví, co by udělal Dead s Euronymousem aby pohledal :D. Ale moje polemika s ním nebyla o tom, jestli je u starších desek mastering dobrý nebo špatný, odborný či amatérský. Řeč byla o tom, jestli ho při dolisech budeme měnit a nebo ne. My považujeme každou nahrávku za dokument doby, ve které vznikla. Ano, dnes bychom mohli udělat jinak mastering. Pak bychom to mohli i lépe smíchat. A možná bychom to mohli znovu a lépe nahrát. My si ale stojíme za tím, že tenkrát jsme to nejlépe uměli takhle a tak to chceme i nechat. Nevylučuji, že na tohle téma někdy názor změníme, ale zatím o tom opravdu neuvažujeme.