Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  OZVĚNY

zpátky na seznam článků
Nedělní poslech 98

Nedělní poslech 98

Jirka D.3.2.2019
Poslechový týdeník na neděli. Hledáme, pátráme, víříme hlubiny. Neboť to dobré se skrývá pod povrchem. Dnes si představíme kapelu Hazards Of Swimming Naked a jejich album Take Great Joy.

Hazards Of Swimming Naked je lehce podezřelý název pro vícečlennou formaci z australského Brisbane, která tak jako jejich krajané sleepmakeswaves (a nejen oni) zkouší odhalit další, dosud neprobádaná zákoutí instrumentálního post-rocku. Pokud si jako posluchači vůbec připustíme fakt, že taková nějaká zákoutí ještě zbyla, lze k téhle kapele přistoupit s jistou mírou zvědavosti vlastně oprávněně. Deska Take Great Joy sice není o revolučních přístupech, ale o invenci, nápaditosti a citu pro atmosféru určitě ano.

 

Při poslechu nahrávky se vám možná budou hlavou honit různá jména, z nichž asi nejvíc nahlas bude slyšet vliv GodspeedYou!BlackEmperor, případně jejich méně známých kolegů Lost In Kiev. Stejně jako oni, tak i tato kapela svou instrumentální produkci protkává nasamplovanými promluvami, které netvoří hlasovou linku ve smyslu zpěvu, ale spíše dotváří celkovou atmosféru a jistou „filmovost“ desky. Mezi dalšími vlivy nelze nezmínit japončíky Mono a pak samozřejmě i Mogwai. Někde na průsečíku všech těchto kapel můžete hledat těžiště tvorby HOWN.

 

Hazards Of Swimming Naked band

 

Ve smyslu post-rockové rovnice „klid před bouří - bouře - klid po bouři“ je tahle parta zatížená hlavně na ten klid a jejich deska je laděná odpočinkově, snivě a až na výjimky se nebouří (výjimkou může být skladba I Don’t Know This Road, která naopak chrastí za vydatné pomoci zvukových destrukcí až zbytečně moc). Výjimkou je i skladba sofðu unga ástin mín, která je zpívaná islandskou zpěvačkou, a i když je docela fajn, do dramaturgie desky zapadá poněkud ztěžka.

 

Většinově je tohle album lehká kytarovka, která si se svým posluchačem hraje pouze do určité míry, spíš ho ale nechává volně dýchat a unáší ho na lehce zvlněné hladině střízlivých pocitů a nálad. Ona kytarovka je navíc příjemně obohacována o další stopy, v úvodu zazní lesní roh, nejen v závěru smyčce, svůj prostor dostane i piano. A i když by podobný výčet mohl svádět k představě o velkých aranžích, HOWN všechny hostující hudebníky docela krotí a přidělují jim role spíše vedlejší, jakkoliv pro výsledný efekt důležité.

 

Ten efekt podtrhuje i krásně zpracovaná CD edice, která lehce připomíná vinylový gatefold, i když dalšími artefakty ve smyslu bookletu, fotek a podobně poněkud šetří. Za sebe si nedokážu odpustit poznámku v tom smyslu, že podobná produkce by snesla mnohem vzdušnější a dynamičtější zvuk, ale chápu, že každá doba má svá úskalí a svoje bolesti. Na druhou stranu zvuk je slyšitelně potrhaný jen na několika málo místech a většinou je prostě jen natlačený někam, kde by vůbec nemusel být.

 

 


 

Kapela: Hazard Of Swimming Naked

Album: Take Great Joy

Styl: cinematic post-rock

Vydáno: 11/2018

Země: Austrálie

Vydavatel: Bird’s Robe Records

Odkazy: bandcamp / facebook / discogs

 

Rick Anzolin

Cameron Diery

Adrian Diery

Gareth Rigden

Michael Gagen

Chris Lait

 

hosté:

Bjarnheiður Kristinsdóttir - hlas
Joyce Shek - horn in f
Zinia Chan - piano
Richard Grantham - solo viola
Alex McPherson - solo cello

kvartet:
Imogen Eve - housle
Inga Francks - housle
Richard Grantham - viola
Alexander Mcpherson - cello

 

Nahrávka byla redakci poskytnuta agenturou Creative Eclipse PR.



  DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Tomáš Corn / 28.2.20 9:04

Ano, opravdu netrháme rekordy v DR :D. Můj názor je, že extrémní plochost dynamiky je jen z mnoha faktorů, které dělají dojem z nahrávky. A některé fakotry spolu navíc úzce souvisí a jejich efekty se sčítají. Asi jako když přesolíte jídlo, kde jste navíc nahradili gorgonzolu nivou, to se prostě nedá žrát! :D. Stejně tak je komprese a komprese. Například jsem rád, že se libí zvuk bicích. Tam jsme (v mém případě poprvé) požili analogové kompresory už při náběru, čili se bubny jako takové už nekomprimovaly digitálně později. Tahle komprese zní jinak a když potom proběhne na takovém záznamu mastering, který to ještě "trochu narve", zvuk nebude zdaleka tak nepříjemný/nepřirozený, jako když několikrát zkompresíte bubny při míchačce v kompu. Další věc je ohlídat si, aby si nástroje nevadily frekvenčně. Když bude DR 7 na nahrávce, kde nástroje nezní přirozeně (třeba i díky neodborně provedené digitální kompresi) a "vadí" si hned několik stop na stejných středech (kytary, zpěv, snare, etc.), bude to uchu nepříjemné daleko více, než když u DR 5 ty nástroje budou "na svých místech" (frekvenčně). Takže souhlasím z Fastnerem v tom, že loudnes war je jedna kapitola a pak jsou další bešvary, jak zvuk zkazit. A tyhle chyby potom následný extrémní brickwall (DR 3-4) extrémním způsobem umocní. Proto nám koikrát přijdou příjemné stařičké (mnohdy opravdu velmi nekvalitní) undergroundové demonahrávky nahrávky, jelikož nám vysoká DR necpe ty nešvary brutálně do xichtu. Čili how to make the long story short: přirozeně sejmuté nástroje s kompatibilním zvukovým spektrem budou při shodné DR zním v celku 100x lépe, než špatně smíchané nástroje v nevhodných frekvenčních pásmech. Toť můj laický pohled.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky