Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nejsem nijak fanatickým či oddaným posluchačem hry Luboše Andršta – ostatně veškeré kytarové hrdiny v drtivé většině odzívám. Navíc Luboš Andršt je především bluesman, což je hudba mně vzdálená miliony světelných let. Ale Energit nebo spolupráce s Michalem Prokopem nebyla nezajímavá a Andršt mi svojí (možná zdánlivou) upozaděností a skromností vždy lehce imponoval. Nevím v jakém masochistickém rozpoložení jsem zrovna byl, že jsem se rozhodnul do této biografie zakousnout.

Luboš Andršt určitě nikdy nebyl prototypem průseráře, zdrogovaného rockera a vypitého rebela. Nemohl jsem tedy čekat vymlácené hotelové pokoje, drogové excesy či peprné zážitky s davem groupies. Nevím, snad možná ta předpokládaná aristokratičnost a respekt vůči jazzrocku mne popostrčil…a tak jsem do toho skočil rovnýma nohama.

Hned ze startu musím přiznat, že se jedná o jednu z nejlepších biografií, kterou jsem četl. Vzdáleně bych styl Andrštova vyprávění a humoru přirovnal k Dickinsonovi nebo Gillanovi, jejichž paměti mne vrchovatě bavily nějaký ten rok nazpět. Není to o tom, že se válíte smíchy a popadáte za panděro a pro samé slzy nevidíte text, ale spíš o jemném gentlemanském dávkování a sebešpičkování uprostřed všech těch vzpomínek a historických faktů. A ano, zasmějete se, a to tak, že dost! Přesto ze stránek promlouvá vyrovnaný muzikant, který zažil spoustu neuvěřitelných zážitků a mluví o nich v klidu, vtipně a s neuvěřitelnou pokorou.

Kniha obsahuje přes 300 stran vzpomínek a já se ani minutu nenudil. Za autora biografie bych asi označil spíše samotného Andršta, ale role Ondřeje Bezra, kterýžto je uveden na obálce jako autor, byla zásadní. Bezr jako zkušený publicista vede rozhovor, jehož formou je kniha spáchána profesionálně a po všech stránkách návodně.

Pokud žijeme v představách, že zajímavé věci se u nás děly až po roce 1989, otevřme oči. I v šedesátých a sedmdesátých letech se v ČSSR žilo, pařilo a hrála se výtečná muzika, lidi si realizovali svoje sny, muzikanti byli vynalézaví a mladí byli řádně neklidní. O tom vás přesvědčí tuny historek z prostředí, ve kterém byste čekali spíš akademickou škrobenost nebo upjatou morálku. Vzpomínky na velké osobnosti tuzemského rocku, popu či blues jsou velezajímavé a především lidsky zábavné. Michal Prokop, Erno Šedivý, Martin Kratochvíl, Vláďa Padrůněk, Vladimír Mišík, Jiří Stivín, Peter Lipa, Jan Hrubý, Marta Kubišová, Tonya Graves nebo i Strýček Jedlička – o těch všech se dočtete a některé vzpomínky vám vykouzlí víc než jen úsměv od ucha k uchu. Andršt barvitě popisuje svoje dětství i dospívání a svoji anabázi „kterak se Luboš k muzice dostal“, což je zábavné i příjemně nostalgické čtení.  Kromě tuny drobných historek z období, kdy byl Andršt již vytíženým hudebníkem, nebude opomenuto ani pro celou tuzemskou scénu významné vystupování/jamování Andršta s kultovním B. B. Kingem na jeho pražském koncertě. Tradiční chuťovkou všech tuzemských biografií je i popis turné po Rusku či Ukrajině (na mysl okamžitě vytane Čechův „Ruský týden“). Andršt vzpomínkami dokresluje dobu, kterou si já osobně pamatuji přecejenom matně. Díky jeho vypravěčství se před vámi začne promítat film, spíše černobílý (v knize je spousta fotografií), ale o to opravdovější a lidštější.