Článek: RIVERSIDE v Praze : soutěž o vstupenku

OZVĚNY

/ zpátky na seznam článků

RIVERSIDE v Praze : soutěž o vstupenku

Ruadek1.6.2013

Riverside - jedna z nejlepších progresivně - rockových skupin míří do Prahy a vy můžete být u toho.

Riverside jsou partou, která se vyznačuje maximálně osobitým pojetím progresivního rocku s atmosférou, kterou poznáte už od první vteřiny. Jejich vývoj je znatelný na všech albech a není náhodou, že se z komplikovaných pasáží a divoké instrumentace postupně dopracovali k jednodušší a údernější tváři, jakou mají v současnosti. Zdání klame, jejich hudba zůstala stále tou divokou odnoží, plnou komplikací a výhonků do všech stran. Jen je svým způsobem kompaktnější a struktura všech skladeb se zjednodušila.

K hudbě Riverside by se hodilo přirovnat třeba hudbu Opeth, trochu to zavání Anathemou nebo Pain Of Salvation (v období zásadních kousků, jako bylo album Remedy Lane). Z jejich krajanů bych určitě vypíchl progresi Lebowski.

S novým počinem, tedy Shrine Of A New Generation Slaves, přijíždí skupina právě včas. Nové album má jistě v hlavě většina z vás a jste určitě zvědaví, jak budou aktuální věci znít naživo. Už teď je jasné, že bude nejedno překvapení a že show této party bude velice zajímavým prožitkem. Naše dnešní otázka se týká nové desky:

Kdo je onen výborný hráč na saxofon, který spolupracoval s Riverside na novém albu?

Správné odpovědi nám pište do čtvrtka 6. června na redakční mail ahoj@echoes-zine.cz. Jeden vylosovaný dostane lupen a zúčastní se jejich koncertu v Praze.

Související:

Shrine Of A New Generation Slaves - recenze

DISKUZE K ČLÁNKU

zrušit

Reagujete na komentář

Lomikar / 11.1.16 22:19

Já Vám děkuji za vynikající, nadšenou práci a mnoho inspirace a to zejména také proto, že jste vzbudili naději že jsou lidi, co hudbu jenom nervou do uší, ale také o ní přemýšlí a jsou otevřeni experimentům. Mno a nehledě na rok vydání, tak moje desítka pro minulý rok: 1 - Mindless Self Indulgence - How I Learned to Stop Giving a Shit and Love Mindless Self Indulgence; hudební ekvivalent South Parku, nekorektní, neuvěřitelně vtipná taškařice s neskutečným drajvem. Od prvního alba Tight jedou první ligu sexuální nevyzrálosti hozenou do rytmů. 2 - Rotting Christ - Kata Toi Daimona Eaytoy; blacková procházka kulturní galerií se soundtrackovou strukturou, kde každý úder má svůj koncepční význam 3 - Sólstafir - Ótta; s přehledem nejvyzrálejší post-blackmetalová deska se kterou snesou srovnání snad jen současní Alcest. Nikdo neumí bezvýchodnou melancholii tak jako tihle 4 - Florence and The Machine - Lungs; barokní pop s neuvěřitelnou škálou aranží (kolik lidí jen zaměstnají na jednom albu) s majitelkou v současnosti nejodvážnějšího hlasu ve svém žánru 5 - Le Tigre - Le Tigre; k debutovému albu mě zejména váže nebezpečné zalíbení v uvřískaném projevu rrriotky Kathleen Hany 6 - WWW - Atomová včela; v českém prostředí bezkonkurenční tah na bránu, který svou znervozňující dravostí znemožňuje poslouchat desku jen napůl 7 - Grave Pleasurers - Dreamcrash; ve své podstatě celkem konzervativní album, které povyšuje nejen Joy Divisionský zvuk, ale hlavně hyperaktivní výbuchy kreativity na kytarovém a bicím poli 8 - Mgla - With Hearts Towards None; už dlouho jsem neslyšel tak surový a současný black, který se namísto přepjaté zlé image orientuje na materializaci blackmetalový melancholie 9 - Gnaw Their Tongues - Eschatological Scatology; holka řiká, že to obdivuje, ale není schopná to poslouchat. Absolutní koncentrace zla a fuck off všemu. Neuvěřitelný výlet do světa tvůrčí svobody. 10 - na závěr dva parádní soundtracky: Fury od Stevena Price a Mad Max od Junkie XL. Oba vykročili se svou prací jinam než je obvyklé a maximálně uspěli.