Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Moje chyba. Dia jsem vždycky vnímal jako výtečného vokalistu raných Rainbow a toho, který zaskočil u Black Sabbath (a nutno podotknout, že kapelu vokálně vyzdvihnul do nebes). Vnímal jsem jej ovšem spíše okrajově. Bylo všeobecně známo, že je bezpochyby výjimečným vokalistou a já to akceptoval, leč nepraktikoval. Sólovou kariéru si uvědomuji především díky logu, které jsme se všichni učili kreslit, aniž bych se s jeho hudbou doopravdy setkal. I obaly alb byly fajnové, ale když jsem ochutnal hudbou samotnou, působila na mne tak trochu jako chudý příbuzný.

A jak už to bývá, velikost člověka si našinec uvědomí až když dotyčný odejde. Zpětně si uvědomuji, že Ronnie James Dio byl jedním z mála vokalistů, které si posluchač nikdy nesplete a kteří tvrdou scénu doslova budovali. Sestava Gillan, Plant, Osbourne, Dickinson, Halford by bez něj prostě nebyla kompletní...

U této publikace jsem se ale snad poprvé pořádně zamyslel nad otázkou: koho nebo co vlastně recenzovat? Původního autora Jamese Curla nebo český překlad? Je to jedno a to samé, nebo dvě odlišné disciplíny? Pokusím se o kompromis...

Kniha samotná není úplně nejčtivější biografií, kterou jsem kdy četl. Hlavně v úvodní části, která pojednává o dětství Ronalda Jamese Padavony se lehce ztrácím v množství jmen i kapel (to je čistě můj problém, ale těch Ronnieho kapel bylo vážně dost). Tato kniha je životopisem, tedy časová posloupnost vnáší do děje logiku a ne/přehlednost.

Je patrné, že Dio byl Curlovým hrdinou, který musí být permanentně opěvován. Nejlepší zpěvák, srdečný člověk, veselý chlapík... už jsem jenom čekal informaci, kolik starého papíru nasbíral a jak často pomáhal důchodcům přes přechod. O to více (a paradoxně příjemně) překvapí i Diova odvrácená strana, kterou autor ilustruje nedodržením slova vůči členům Elf/Rainbow nebo své první sestavy, což mělo za následek odchod Viviana Campbella. Což byl de facto začátek konce... ale o tom si ostatně přečtěte sami. Každopádně díky za pár faktů o Diově osobnosti, které dokazují, že i on byl obyčejný člověk, zmítaný pocity, náladami, zabedněností a egem. Ostře to kontrastuje s jeho posmrtným zbožštěním a nálepkou Mirka Dušína světového metalu.

Ač nejsem skalním „diovcem“, biografii jsem si přečetl se zdravým zájmem a dozvěděl se něco o albech, která jsem znal jen podle obalů. Četba mne tradičně donutila poslechnout víceméně kompletní diskografii a ač jsem nebyl přinucen ke koupi Diových alb, musím opětovně potvrdit jeho roli v historii hard rocku a heavy metalu. A zíral jsem jak moc dobrý kytarista byl/je na prvních albech Vivian Campbell (dnes ukrytý v Def Leppard).

Jedince posedlé sběrem dat potěší detailně, olivoidně zpracovaná diskografie na konci knihy (byť bez obalů alb je to jen suchý výčet dat). Každopádně díky za ni.

Je fér zmínit jisté nepovedenosti této biografie. Od strany 50 jsem si začal všímat lehce nestandardního jazyka. Výrazy jako „hmatníková ruka“ nebo „týdenní časopis“ jsou trochu zneklidňující. V některých částech je text velice kostrbatý, násilný a nečeský ála Google – překladač. Proč tomu tak je, netuším, protože po pár stranách už je vše v pohodě. Detailem budiž i to, že někdy je název skladby psán kapitálkami, někdy kurzívou.

Chápu, že biografie asi má jisté náležitosti a nejede přes ně vlak. Ale s čím jsem se setkal snad poprvé a co mne velice rušilo, byl seznam zdrojů za každou kapitolou. Je to opravdu nutné? Ale ještě větší pecka je, že pod více než polovinou černobílých fotek je/musí být napsáno, s čím svolením bylo možno fotku zveřejnit. Tento profesorsky detailní přístup je o to bizarnější, že najdeme i fotky bez popisku nebo jen a pouze s popiskem kdo ji povolil otisknout. Také mi hlava nebere stejnou fotku na stranách 118 a 217.

Vzhledem k tomu, že se jedná o zatím jedinou dostupnou biografii Ronnieho Jamese Dia široko daleko, buďme za ni rádi a buďme shovívaví. Každopádně musím zanotovat starou známou a obehranou písničku, že tvrdé desky jsou tvrdé desky a z této knihy by udělaly něco víc. Grafiku Ondřeje Šmejkala mám rád (viz obaly čerstvé Big Bossovy CD kolekce), ale titulka s paroháčem, holubicí, duhou a netopýrem mi nepřijde hodná Diova jména. Na druhou stranu, originální anglická titulka je těžký podprůměr ve stylu „čtvrt hodiny ve Photoshopu“.

Buďme ale rádi za tohoto zdravě vypadajícího vrabčáka v hrsti a nepokukujme po neexistujících holubech na střechách. Tenhle vrabec patří do klece každého vyznavače mocného hlasu mistra Dia.

Napsal: James Curl

Žánr: autobiografie

Vydavatelství: MetalGate, z.s. 2021

Počet stran: 218

Design a sazba: Ing. T. F. Hanzl

Překlad: Aleš Ondráček