Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Studio Le Pig vzniklo na adrese, jejíž přesný název zní 10050 Cielo Drive, Benedict Canyon, Los Angeles a původně to byl dům navržený v roce 1942 pro hollywoodskou herečku Michele Morgan, původem krásnou Francouzsku. Po skončení druhé světové války se tato diva navrátila do vlasti a v domě se střídaly samé známé hvězdy stříbrného plátna až v únoru roku 1969 si dům pronajali manželé Roman Polanski a Sharon Tate – slavný filmový režisér a krásná herečka, tehdá velmi populární, dnes bychom řekli celebrita. V srpnu téhož roku se v domě odehrál jeden z příběhů tzv. Mansonovi rodiny, kdy tito stoupenci známého amerického trestance zavraždili těhotnou Sharon Tate (26) a další čtyři lidi. Jeden z vrahů napsal na dveře domu její krví „Pig“ a odtud pochází název, který dal studiu na počátku 90. let Trent Reznor. Idylické místo. Mimochodem sám Charles Manson stále bručí ve vězení (letos mu je 76 let) a v příštím roce má další možnost (po jedenácti zamítnutých dvanáctou) podat žádost o propuštění.

Byla to doba těžká, Reznor stále více propadal do alkoholové a drogové závislosti, v podstatě by se dalo říct, že si přímo liboval ve všem zvrhlém a hnusném a ono studio bylo možná jedním z projevů jeho pohledu na svět. Celkem paradoxně v podobných životních momentech jsou někteří jedinci schopni vytvořit maximum, dílo největší a nejzásadnější. A přesně takovým dílem je následné, druhé „velké“ album nazvané The Downward Spiral vydané v roce 1994, ve stejný den jako Superunknown od Soundgarden, které odsunulo spirálu na druhé místo v žebříčku Billboard 2000, konkurence byla velká. Když bychom pátrali po jménech, která mají na albu svůj neodmyslitelný podíl, opět bychom nalezli Alana Mouldera, Seana Beavana, Chrise Vrenu a naposledy rovněž Flooda. Následný scénář je už tak trochu klasikou – album bylo podpořeno Self Destruct tour (zahrnující i Woodstock ’94), albem remixů nazvaným Further Down The Spiral (1995) a rovněž sadou singlů s videoklipem, tentokrát ke skladbám March Of The Pigs a Closer (videoklip http://vimeo.com/3554226).

March Of The Pigs (The Downward Spiral, 1994)

The Downward Spiral se rovněž dočkalo luxusní reedice po deseti letech, tedy v roce 2004 a v roce 2005 obsadilo 25. místo v žebříčku „100 Greatest albums, 1985 – 2005“ magazínu Spin. Jen pro informaci uvedu první tři místa: 1. Radiohead – OK Computer (1997), 2. Public Enemy – It Takes a Nation of Millions to Hold Us Back (1988) a  3. Nirvana – Nevermind (1991) a rovněž nějaké nahrávky nám blízké: 41. The Smashing Pumpkins – Siamese Dream (1993), 51. Nirvana – In Utero (1993), 53. Rage Against the Machine – The Battle of Los Angeles (1999), 58. Metallica – Master of Puppets (1986), 67. Slayer – Reign in Blood (1986), 83. At The Drive-In – Relationship of Command (2000), 84. Soundgarden – Superunknown (1994), 93. Pearl Jam – Ten (1991), 100. The Strokes – Is This It (2001). Jak vidíte, míchá se mnoho chutí do jednoho celku, ale takové už žebříčky bývají. Pokud máte zájem, kompletní pořadí si můžete prohlédnout http://spin100.blogspot.com/ Ale zpátky k článku.

I když je období po vydání spirály pro Reznora dosti složité a drogová závislost je mu stále v patách, v roce 1996 se podílí na produkci soundtracku k filmu Olivera Stona – Natural Born Killers. V roce stejném spolupracuje s tvůrci světově známé akční střílečky Quake, jejíž herní zvuky a ambientní pozadí pochází rovněž z jeho dílny. Logo NIN se ve zmíněné hře dokonce dostalo na bedny s municí. V tomto období se rovněž jako výkonný producent podílí právě na albech Marilyna Mansona (Portrait Of An American Family, Smells Like Children a kultovní Antichrist Superstar) a v roce 1997 produkuje další soundtrack, tentokrát k filmu Lost Highway od Davida Lynche, ze kterého pochází singl nazvaný The Perfect Drug.

The Perfect Drug (Lost Highway, 1997, 1994)

Na Reznora si v roce 1997 vzpomněl i Time magazine, když se jméno tohoto umělce objevilo v rubrice „Most influential Americans“. V pětadvacítce osobností bychom našli i Tigera Woodse, Madeleine Albrightovou, Johna McCaina (senátora za Arizonu, pozdějšího protikandidáta Baracka Obamy), George Sorose (vpravdě geniálního finančníka), Colina Powella (pozdějšího amerického ministra zahraničních věcí), či finančníka Roberta Rubina. Zvědavci si mohou kompletní seznam jmen včetně stručného životopisu přečíst http://www.time.com/time/magazine/article/0,9171,986206-1,00.html

Hurt: live (The Downward Spiral, 1995)

Aby toho nebylo málo, zhruba od roku 1995 se počítá desetileté fungování projektu Tapeworm, na kterém byli mimo Rezonora účastni kromě jiných Danny Lohner (NIN, Methods Of Mayhem), Maynard James Keenan (Tool, A Perfect Circle, Puscifer), skladatel Atticus Ross a producent Alan Moulder. Leč tato slibně vypadající spolupráce nepřivedla na svět žádnou oficiální nahrávku a tak zůstalo pouze u skladby Vacant, která se později v podobě coveru (byla přejmenována na Passive) objevila na nahrávce eMOTIVe (2004) zmíněných A Perfect Circle.

Na další album si museli fanoušci počkat dlouhých pět let a to až do roku 1999, kdy vychází 2CD The Fragile (známé taky jako Halo 14). Tentokrát se NIN podařilo dobít první příčku Billboard 200 s 228 tisíci prodanými nosiči jen v prvním týdnu, ale následoval celkem rychlý pád. Přijetí alba bylo opět nanejvýš kladné, magazín Spin jej dokonce vyhlásil albem roku a některé skladby byly hrány i v rockových rádiích. O největší rozruch se ovšem postaral singl Starfuckers, Inc., který už tak kladně přijat nebyl a výroky typu „scathing attack on the alternative music scene“ (kousavý / jízlivý útok na alternativní hudební scénu) sem tam rozvířili veřejné mínění (pro video-verzi byl dokonce přejmenován na Starsuckers, Inc.). Nicméně ten klípek rozhodně stojí za podívání, takže ho rovněž uvádím níže pod textem (a dokonce mám pocit, že jsem ho tu už jednou prezentoval, snad při mapování Mansona – ten si v něm zahrál hlavní ženskou roli).

Starsuckers, Inc. (The Fragile, 2000)

Asi už se budu opakovat, ale tak se přirozený sled věcí vyvíjel. V roce 2000 se rozjelo Fragility tour, ze kterého byl pořízen videozáznam vydaný o dva roky později pod názvem And All That Could Have Been, vytvořilo se album remixů nazvané Things Falling Apart (2000) a rovněž byly vypuštěny tři singly. Aspoň tady se dělo něco jinak než v historii a ony tři singly byly cíleně určeny pro daný region – pro severní Ameriku to byla skladba The Day The World Went Away, pro Evropu a Japonsko We’re In This Together a pro Austrálii Into The Viod. Kamarádi, a tím bychom dnes skončili, dalšího pokračování se dočkáte zase příště.

Into The Void (The Fragile, 2000)