Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Volně navazuji druhou polovinou, kde se ukrývají výhradně novinky. 

//Lvmen – Amen

Lvmen tu tak nějak pořád jsou a nejsou. Já tu kapelu nijak výrazně nesleduji, vždycky si s chutí vyslechnu aktuální nahrávku, a pak na ně zase zapadá prach. Není to směr, který primárně sleduji, byť je mi jejich muzikální sochaření blízké. Nové album je mi ovšem velmi, ale opravdu velmi sympatické. Podobně jako u Slut. Vlastně tyhle dvě nahrávky poslouchám celkem při sobě, jelikož ve mně vyvolávají podobné emoce a pocity nekonečnosti.
Lvmen jsou však hrubší a trochu mi připomínají emotivní stránku Drom a rozmáchlost a odvahu Cult of Luna. Je to možná nepřesné přirovnávání, ale zkuste jej podrobit menší analýze. Zkrátka jsou to rozšafné a dlouhé písničky, které však svou podstatou nepotřebují nějak dělit na stopu tu a tu, nebo nějak jinak. Funguje to všechno naprosto perfektně jako monolit, jako subtilní formát.
Jen mi nejde do hlavy ten titulní obrázek. Jako líbí se mi, to ne že ne, ale nějak mi neladí k té hudbě – což ale vůbec nevadí. Je to totiž vlastně další rozměr a dimenze, do které se ještě rád vnořím a s každým dalším poslechem se budu snažit vybudovat střípky spojitosti mezi takovými věcmi. Je to fajn bádání, tohleto.
No a na závěr si neodpustím takovou možná řečnickou, možná pichlavou, ale nutnou poznámku: Kde se vzalo obecné povědomí o tom, že Amák a Golden Hive studio je to nejlepší možné zvukové ošetření?

//edice 
//ukázka 

//Draugveil – Cruel World Of Dreams And Fears

O téhle kapele/projektu toho bylo napsáno hodně a vesměs všechno se neslo ve dvou rovinách – nadšení vs. odsouzení. Způsob vnímání celé nahrávky má v největší míře na svědomí všeobecné povědomí a mediální šum, byť v rytmu undergroundu. Nejprve to schytal obal všemožnými posměšky a pak se z ničeho nic objevilo tvrzení, že hudba je složena s pomocí AI. Podotýkám, že dosud nebylo vůbec vyvráceno ani prokázáno, zda se AI na tvorbě podílela. Existuje jen řada spekulací. Pokud má někdo vodítko, jak AI hudbu od jiné rozeznat – dejte mi prosím onen návod. Rád jej využiji.
Nahrávku jsem si pořídil z čiré zvědavosti – kterak si autor poradí s bookletem, zda třeba tam nebude nějaká indicie a klíč, jak to všechno je. Není tam nic, krom běžných a klasických informací a standardních záležitostí. Takže z tohoto pohledu to vlastně podtrhuje můj už kdysi zvítězivší názor, že je to skutečné a autorské dílo. Jak říkám – pokud má někdo nějaký nástroj, kterým lze odkrýt, že tu hudbu vytvořila nějakým dílem AI – sem s ním.
Já si užívám onen romantic black metal, protože mi to prostě přijde fajn nahrávka. Kdyby si autor neustlal na růžích na obale, ale dal tam nějakou jinou blackmetalovou chujovinu – zajímalo by mě, do jaké míry by bylo zkoumáno a omíláno, že je to celé neautentické. To je jen taková filosofická úvaha. Nu což, AI v hudbě je nově něco, co budeme muset řešit. Někdo se postaví do role striktního odmítání a někdo to přijme jako nový element. Podobně jako to měl nu-metal, že. Teď jde jen o to, jak se v tom vyznat a rozeznat ty rozdíly, budou-li nějaké. Ono je to složité téma hodné dlouhé diskuze, kde se těžko v současnosti dopátráme rozumného výsledku, myslím.

//edice 
//recenze včetně ukázky

//Slut – Soul Booster

Tahle banda naskočila po své dlouhé pauze tak nenápadně a samozřejmě a její aktuální funkčnost je krásná v tom, že funguje úplně svěže a přirozeně, jako by se žádná přestávka vůbec nekonala. Jestliže jsem byl z minulého díla paf, tak tentokrát jsem snad ještě víc. Miluju totiž tyhle jejich snové transové polohy, které vás kolébají na obláčku a odnášejí do nezměrných dálav a všechno kolem se zdá být nekonečné a vy tak nějak cítíte, že je to vášnivé a natolik energicky napjaté, že si nepřejete slyšet konec skladby, natož alba.
A přesto je to poměrně krátká nahrávka, byť je její průběh takový příjemně vláčný a pohodlný. Ale stejně vypíchnu hned úvod alba, jelikož ten mi tím svým elektronickým kolébáním připomněl dávnou tvorbu Jana P. Muchowa a tak trošku i Roe-Deer, nebo ještě lépe Khoiba. Ono je to ve výsledku hudebně v jiném pomezí, ale ta nálada a obecné povědomí, že i Slut mají kořeny v podobné, neřku-li stejné líhni, tam prostě je. Možná plácám blbosti, ale pro můj vnitřní vesmír to smysl dává a spokojenost je maximální.
Soul Booster vedle toho dokáže uhranout takovou až rock’n’rollovou svěžestí a lehkostí, že by si jeden klidně řekl, že je to nějaký desert rock. Opravdu krásné dílo. Škoda jen, že ta CD edice je zase taková ta pošetka, byť rozkládací, ale CD strkáte do kapsy. To je ten plastový tray tak drahej?

//edice 
//ukázka

//Blind Ruler Cursed Land – Music For Firewalkers

Prosté CD, obyčejný digipack, kdežto náplň je na zcela jiné, až mimosmyslové úrovni. Tady už se nebavíme o „klasické“ muzice a pouhé radosti z písniček. Tady hovoříme o zážitku, o zvláštních vibracích a účincích, které tato nahrávka vyvolává. Je to protkané scénickými představami klokotajícími od dálného východu přes horské průsmyky Orientu až ke starobylému kontinentu.
Není to jen meditační rovina, je to i fantaskní výjev strachu a obav. Cítíte z toho ctnosti filosofických i duchovních nauk, ale i nízkost a pudovost. „Atmosféra“ je slůvko, které se užívá poměrně často, ale zde má opravdu své neochvějné místo a opodstatnění. Jeho význam je veliký, prostorný a mocný. Je to rande Death In June a Swans, u kterého kření Sunn O))) – a všichni si báječně rozumějí.
Je až s podivem, jak samovolně a naprosto účinně toto album funguje. Já ho prostě musel mít.

//edice 
//recenze včetně ukázky

//Elbe – Peculiar

Tady mám těžce schizofrenní a protichůdné pocity. Ty pozitivní jsou zásadní a vzlínají z hudební podstaty a celkového muzikantství na albu, a ty negativní raší z edičního zpracování, které je prachbídné až dehonestující.

Elbe sleduji samovolně a přímo úměrně aktuálnosti jejich nahrávek. Nahrávka Sudety ve mně vzbudila zvědavost, jelikož z takové oblasti pocházím a vnímám v ní něco nepopsatelného – jakýsi duch místa a lidí. Je to zvláštní pocit, který si možná jen zbytečně prokresluji ve fantazii, ale zkrátka je to něco, co se mnou hýbe a rezonuje. Možná to tak podvědomě prostě chci, možná je to něco, co vás formuje, když z takové oblasti pocházíte – ale někde to tam je.

Pak přišlo Eschatology, což přineslo zajímavý vývoj situace a vesměs silnou a pro mě osobně těžko uchopitelnou entitu. To album mám rád, ale nedokážu říct vlastně proč, a zároveň jej nedokážu ohodnotit. Pořád mi tak nějak prazvláštně kolísá a pluje ode dna na hladinu a zase zpět. Mám to s tou deskou složité.

Ovšem Peculiar je dílo, které na mě zapůsobilo vlastně okamžitě. Asi zase nedokážu přesně určit viníka a spouštěč, ale funguje to na mě naprosto úchvatně. Má to nádherně prostorný smysl pro kompoziční bohatost a košatost, aniž by se takové dílo roztříštilo v barevnosti a jinakosti. Je to funkční, úplné a zcela pohlcující. Dramatická rozložitost, náladová otevřenost, zneklidňující chaotičnost a hlubinná melancholie. Lehoučký post-rock nebo metal – to máte jedno. Důležité je, jak to pluje okolo vás a polyká, ovívá, pohladí, pobodá a tak vůbec.

Jenže proč, probůh, taková krásná deska má tak odbytý CD nosič? Ohnutý papír s kapsou pro disk. Říká se tomu digisleeve a je to taková imitace LP gatefoldu. Nemá to ani špetku charakteru a celý ten nosič to jen uráží. Jsem si vědom, že existují lidé, kterým CD nedávají smysl, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. Nejenže chybí tray pro lepší uchovávání CD, ale při rozevření na vás zase vykoukne ten prostřední bílý pruh, který je prostě rušivý. Jedinou výhodu vidím v tom, že to má alespoň drobátko nějaký hřbet a lze tak nosič v polici najít. To mi přijde jako škoda, protože to album má fakt silný potenciál.

//edice 
//ukázka

//Tämä Suru – Aamunkoi

Tohle přišlo jako blesk z čistého nebe. V mailu mi přistála nabídka od Mičla (Průmyslová Smrt R.I.P.), že je to v jeho vydavatelském hájemství žhavá novinka. Nu a v těch promo úvodních slovech, na která autor rozhodně není skoupý, se psalo také o tom, že v hudbě je jakýsi vliv a šmrnc black metalu, což je pro moji pudovou nízkost veskrze povolávací rozkaz.

Další důvod ke koupi byl, že je to vlastně kapela Zdeňka Nevělíka, známého pěvce náladotvůrců doomového charakteru Et Moriemur. Spolčil se se svými přáteli z Itálie a natočili syrovou a svižnou nahrávku s finskými odkazy.

Krátká (23minutová) a přesto úderná nahrávka pobíhá mezi hudebními světy velmi čile a celkem zdařile. Tu se bortí zdi ve stylu hardcore, onde zase láteříme jako špinaví crusteři a na jiném místě jsme svědky melodických proluk. Všechno je to naštvané a agresivní, že ty tvrdě metalové přívlastky vesměs naskáčou zcela samy. Není to jednoznačně oštítkovatelné, ale to ostatně není účelem takového díla. Cítíte v tom jisté autorské uvolnění, povolení otěží a předčasně explodující doutnák vnitřního vzteku.

Edice je to klasická, standardní a veskrze úplná. Vedle kazety však existuje ještě gramodesková verze, která může být některým příznivcům možná bližší. To jen tak pro úplnost.

//edice 
//ukázka