Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Sice rekonstruuji barák a finance by měly proudit primárně tam, nebo třeba do potřeb dvou malých dcer nebo třeba do stávajícího rodinného domu, ale pořád tak nějak utrhuji kusy peněžních toků, abych je přesměroval v soukromé hudební zážitky a fyzickým nosičem si projasnil den, vyrovnal duševní neklid a vrátil se do své vnitřní bubliny, kde je vše krásné a pohodové a plné úžasné a podmanivé hudby. Těmito slovy chci tak nějak uvést, že nárust tuzemské kolekce v období červenec-říjen byl celkem pozitivní. Však posuďte sami. Výběr je opět rozpůlen na dva články, v nichž první se věnuje reedicím, či starším věcem v nové podobě a druhý díl bude výhradně o novinkách. Je toho dost, tak šup na to.

// Arakain – Black Jack
// Arakain – S.O.S.

Supraphon se rozhodl volně vydávat řadové nahrávky Arakainu z jejich fáze s Brichtou za mikrofonem a nádherným logem na relativně nápaditých obalech. Jsem otrok a kupuji si to, i když mám třeba i původní Popron edice. Tady mám tedy konkrétně jen S.O.S., protože Black Jack už jsem nesehnal a na různých internetových zákoutích, kde se dala tato nahrávka pořídit, byla výše ceny stanovena vyloženě nesmyslně vysoko. Jedinec, který to za takovou sumu koupí, by měl být hospitalizován. Aktuálně je dobové CD Black Jack na Aukru k mání za baťovských 9 990 Kč. To snad nemyslí ani prodejce vážně. A fakt jsem se při přepisu ceny ani o jedno číslo nespletl. Takže je fajn, že nejsem horlivý hledatel prvních edic (až na výjimky) a vystačím si se solidní reedicí, která je vkusná a slouží naprosto perfektně. Koupě nahrávky S.O.S. byla z mého nutkání spíše archivační. I proto jsem dílo doposud nerozbalil z celofánu, ale jen jej volně vložil do police. Protože mi vlastně stačí to někdejší vydání, které hraje pořád skvěle, a až jednou budu mít chuť na bonusy – tak si je pustím. Ale kdo ví, kdy mě přepadne takový hlad po raritách. Zpracování každopádně chválím a jsem s ním spokojený.

// edice Black Jack 
// edice S.O.S. 
// ukázka

// XIII. Století – Nosferatu

Tady není moc o čem hovořit. Je to jedna z nejzásadnějších nahrávek kapely, gothic rocku v Čechách i Evropě a mého hudebního vývoje. Je to jedno z těch alb, u kterého si bezpečně vzpomínám, jak jsem jej měl poprvé v ruce, co to se mnou tenkrát provedlo a proč svou laťku ani o píď nesnížilo i s odstupem slušné řádky let.
Vydání na LP je tah hodný šikovného kalkulátora, byť tak nějak nemá větší přesah. 2LP vsazené do jedné kapsy, kde grafické historické prvky tvořící booklet dobového vydání jsou nasázeny na zadní stranu – a nazdar. Jako je to vlastně akorátní, dejme tomu dostatečné, ale já bych nějak chtěl víc.

Tohle je takové to LP pro LP. Protože teď je trendy vydávat reedice výrazných tuzemských těles a jejich nahrávek na vinylu – protože kdejaký čičmunda si už může koupit nějakou škrabačku s USB portem, aby ukázal světu, jakej je to milovník gramodesek, protože to je přece ten nejlepší formát. Mno, myslím si své. Tuhle verzi jsem dostal k narozeninám, což mě velmi potěšilo, protože jsem o koupi vášnivě přemítal. Důvody k tomu byly už v podstatě vyřčeny – obavy z příliš obyčejného vzezření, módní vlna gramofonové samozřejmosti a taky takové to vnitřní nutkání pozvolna shánět další LP desky od kapely… Je to řehole, to hudební nadšenectví.

// edice 
// recenze 
// ukázka 

// Dissolving Of Prodigy – Zlodějská světélka

Velice zajímavá třešnička a taková spíše fajnšmekrovská lahůdka. Artikl sběratelský i požitkářský. Ne že by byla edice nějak výrazně okázalá a lišila se od standardu něčím mimořádným či anomálním. V tomto ohledu jde o klasický jewel case formát, který je pro danou věc naprosto úplný a adekvátní. Ale v čem spočívá to kouzlo a podmanivost a řekněme až výjimečnost?

Vlastně je to celé to téma a podstata onoho díla. Je to vydání skladby in memoriam kapely, která už dávno nepatří mezi činné a lze i celkem s jistotou říci, že už nikdy ani nebude. Je to archivní záležitost, kterou bylo možné zaslechnout pouze jako raritku na kompilaci Unveiling the Signs vydané v roce 2010, kde Dissolving of Prodigy stáli vedle Kostase Panagiotou, Gallileous, Wijlen Wij a Pantheist.

Jedná se o jedinečnou čtvrthodinovou skladbu Zlodějská světélka, jejíž charakter je vyloženě zdrcující. Jednak samotným tématem, ze kterého čiší všechno špatné, co si lze s lidskou bytostí spojit. Vyloženě zlá, zlomyslná případ a věc. Hudebně mi tato skladba nejvíc připomíná My Dying Bride na desce Songs of Darkness, Words of Light, což je moje těžká srdcovka – zvukově i kompozičně. Velice těžká a intenzivní prověrka fanouškovské oddanosti.

Jste-li fanatický uctívač kapely, stejně jako vydavatel (Herdron ne asi), pak vám světélka nesmí chybět, aby rozjasnila vaše příbytky… nebo raději ne, nechcete, aby něco takového potkalo váš domov.

// edice 
// ukázka

// Dying Passion – Voyage

Já se přiznám na rovinu. Kdyby Berry nevydal vinyl Skylor, tak bych Voyage asi nekoupil. Jsem otrok svého – prý – puntičkářství nebo čeho vlastně. Ale když už mám od té kapely jeden vinyl, tak pro mě logicky, pro jiného nesmyslně, musím mít i další vinyly, které dotyčný vydal. Neměl bych pak pocit úplnosti. V rovnováze by chyběl prvek, který zajišťuje elementární klid.

Takže jsem šel do koupě i tohoto alba a jsem vlastně rád, že padla volba zrovna na Voyage, jelikož to je moje vyloženě nejoblíbenější nahrávka kapely. Sice se to snaží Sweet Disillusions postupem let vyvracet, ale Voyage bylo moje první setkání s kapelou, takže má jistou výhodu.

// edice 
// ukázka 

// Svardenvyrd – Obyčej Slunovratu

Tohle album jsem se snažil už v roce 2010 vynést do nebes a připomenout jeho výjimečnost, byť už tenkrát bylo pět let staré. Uteklo 15 let, kdekdo získal občanku a tak, ale najednou se Obyčej Slunovratu zase vrátil. Tentokrát mu však bylo dopřáno péče. Dílo dostalo nový kabát – jak vizuální, tak lehoučce i ten zvukový. Výročí dvaceti let nebylo bráno na lehkou váhu. Album však nevyšlo jako onehdá v DVD formátu, respektive krabičce, ale v digipaku u Epidemie Records a jako vinyl u Far Horizon Music (stejně jako poslední nahrávka Scarred Lands). 

Po delší době (právě těch patnáct let od dopsání tehdejší recenze) jsem album opět poslechl a musím říct, že na něm nic nezestárlo, spíše naopak. Dostalo jakousi novou jiskru, jakousi patinu unikátnosti a lesk klenotu tuzemské blackmetalové nabídky. Jde o jedno z alb, o kterém stojí za to mluvit, ale především je úžasné jej vnímat a poslouchat. Pohanský duch protkaný do svérázné folklorní hry onoho času hýbal celým tuzemským black metalem, ale jedinečnost a odlišnost šlo připsat jen několika málo počinům. Obyčej Slunovratu je stále aktivní a živá kultura a jsem rád, že se na tuto desku nezapomnělo a že si ji aktuálně mohou pořídit i ti, kterým tehdy utekla, nebo ještě nebyli na světě.

Ta síla tam dříme furt. Ačkoliv bychom neměli těžit z nostalgie a hledět spíše kupředu, k budoucnosti, tak občas se vrátit do dob, kdy bylo všechno pro každého individuálně jiné… no, je to zvláštní pocit, avšak příjemný.

// edice 
// recenze 
// ukázka 

// Forgotten Silence – Senyaan

Rok 1998 znamenal pro kapelu Forgotten Silence vydání velkodíla Senyaan – alba, které se nebálo rozmáchnout své poselství do dlouhých skladeb, a tudíž bylo nutné stopáž rozetnout ve dví a skrze tehdejšího, právě se rozjíždějícího vydavatele jménem Redblack (Senyaan má katalogové číslo 2) vmetnout světu 2CD. Jelikož miluji oba zmíněné subjekty (Forgotten Silence a Redblack), bylo sehnání dobové nahrávky nutností, kterou se mi před x lety podařilo realizovat. Nutno však dodat, že cesta k Senyaan byla vzhledem k mému věku (v době vydání mi bylo devět let a o této scéně jsem měl velmi kusé informace, které bych zpětně hodnotil spíše jako nulové) retrospektivní.

Dráhu jsem započal s nedostižným Ka Ba Ach a k předchozím dílům jsem se prokousával zpětně a složitě. Ona to totiž nebyla jednoduchá nahrávka tehdy ani dnes. Ostatně – jako by někdy něco od Forgotten Silence fungovalo jako rádiový hit tzv. „na první dobrou“, že. Vždycky to chtělo čas, studium, různé polohy nálad k poslechu – ne-li přímo i změnu prostoru. Senyaan je těmito aspekty nasyceno až po okraj. Je to ryze zimní dílo, schopné v létě fungovat jako spolehlivá klimatizace, podobně jako tehdy stále čerstvá a svěží díla Immortal.

Uběhlo mnoho zim, než se albu dostalo nové pozornosti. Některé zimy byly třeskuté, jiné mírnější až bezesněžné. Jisté však je, že nadcházející zima bude ve znamení Senyaan bez ohledu na množství sněhové přikrývky. Budu totiž vláčet Senyaan s sebou, abych oživil dávného ducha doby a probudil k životu časovou kapsli zakletou v písních alba. Dopomůže k tomu nové velkolepé vydání, které má vše, co je k takovým krokům zapotřebí: důmyslné a úplné zpracování fyzického nosiče, byť se jedná o pro mnohé zatracovaný formát CD. Úroveň, kterou je reedice vedena, je totiž špičková a příjemně bohatá. Opět jde o 2CD (jinak to ani nejde), tentokrát ukryté v robustní super jewel case krabičce.

Obal kromě odlišné grafiky zdobí zprvu neviditelné lakování, které lze rozkrýt až po hmatu či naklopení výtisku v různých úhlech světla. Navozuje to pocit mrazivé kresby na oknech, která – stejně jako dobové logo kapely i titulu nahrávky – vlastně přímo odkazuje na umělecké přírodní krystaly na skle. Ledově modrá přecházející v bílou je jedinou přípustnou barevnou kombinací, což je vzhledem k tématu naprosto adekvátní a účinné. Hudba se zdá býti nestárnoucí a i po těch letech dokáže nabídnout velice zajímavý a intenzivní průlet rozmáchlou myšlenkou tvůrčího tělesa – pestré a chladné zároveň.

// edice 
// ukázka