Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

//Heiden – Cma

Heiden pokračují ve svém příběhu, který uvedli počinem Andzjel. Je to kapela mnoha tváří a mnoha smazaných tváří. Jejich tvorba je prakticky nevyzpytatelná a s každou další deskou tak nějak čím dál obtížněji odhadujeme, jakou obsahovou potravu nám naservírují.

Cma však názvem, obalem i stylizací promo fotografií napovídala, že tématu Bílých Karpat a tamější tajuplnosti, genia loci a dalších nepřenositelných atributů zůstane věrná. Andzjel mi krásně sedl do nálady a shoda vesmírných vibrací chtěla, že jsem ve stejné době dočetl knihu Žítkovské bohyně, což je důležité téma, které s aktuální tvorbou Heiden souvisí. Pokud knihu neznáte a pořád hledáte, jak víc pochopit problematiku alb Andzjel a Cma, tak si pospěšte s četbou. Souvislosti, atmosféra i další poznatky se vykreslí naprosto přirozeně a úplně. Sice tomu pořád bude chybět osobní zkušenost s lokalitou a něco víc než turistická návštěva dané oblasti, ale bude to dobrý průvodce věděním, o kterém Heiden vyprávějí.

Cma mi hudebně přijde zajímavá tak nějak akorát, ale pořád mám dojem, že je v ní touha znít neobyčejně a komplikovaně, hodně blackmetalově a přitom profesorsky odtažitě a progresivně, ačkoliv ten záměr není vyloženě stoprocentní. Cítím tam tu snahu a chápu, o co asi kapele šlo, ale výsledek mi neklouže snadno do hrdla.

Dal jsem tomu hodně poslechů a desku si vesměs oblíbil. Ostatně já mám Heiden fakt hodně rád a jejich eklektičnost je mi vlastně sympatická, jakkoliv nechápu, proč neustále opouštějí vyznění, které mají, a pořád hledají svou vlastní tvář. Je to kapela, kterou nelze jednoznačně zařadit. Jsou to snoví nomádi a exploreři.

Cma bude na dlouhé studování a vzájemné oťukávání. Na první dobrou jsme se nenašli, později už k sobě máme příjemnější vazbu a dokážeme si společně některé momenty užívat, ale pak mám dojem, že se hudba cítí až příliš důležitě a nad věcí, přičemž tento postoj nesdílím a nerozumím mu. Dobrou zprávou je, že je to zajímavá výzva, a tak se k tomu hodlám i postavit.

Ještě se musím zmínit o obalu. Tam na mě totiž skáčou nějaké paralely, které mohou i nemusí souviset s náladou. Ta, která mi osobně dává smysl, je podobnost se scénami ze Švankmajerova snímku Šílení a toto souznění vnímám jako dokonalé. Ta, která je jen čistě náhodná a vizuálně příbuzná, je album Living Things od Linkin Park, které jsem vlastně ani neslyšel.

//edice CD

//edice LP
//recenze včetně ukázky

//Aplaus Pro Dva – Rubikova cibule
//Fantom z la Galette – rocková opera

Pokud hledáte spojitost mezi uvedenými nahrávkami, tak vám napovím – vydavatel. Tím je Magick Disk Musick, a tudíž máte jistotu, že půjde o solidně zpracované digipaky s nápadem. Že půjde o muziku, která není masová ani prvoplánová a vyžaduje trochu spolupráce. Ostatně o kapele Aplaus Pro Dva už jsme kdysi hovořili.

Tentokrát je vyznění projektu trochu jiné, a přesto stejné. Má to svá specifika a rozhodně nejde o písničky, které si pustíte jen tak. Chce to mít vlastní specifické rozpoložení, nastavení mysli na abstrakci, což už napovídá sám název nahrávky, a tak obecně být trošku otevřenější a vnímavější. Odměna? Ta bude, pochopitelně. Neotřelá potrava pro sluchovody s poutavým minimalismem, nad kterým člověk vlastně žasne.

Příznivci folku (ve smyslu kytara + zpěv) to budou mít snazší. Ti ostatní to budou mít komplikovanější, ale věřím, že fanoušek, který pořád cítí nějakou úctu k Dark Gamballe, přijme i toto. Byť to není něco, k čemu bych se dokázal častěji vracet a čemu bych dokázal věnovat prostor, protože jsem tomu propadl. Prostě nepropadl. Vnímám to jako zpestření a jsem si jist, že tu a tam se chvíle pro něco takového zaručeně najde.

A de facto podobně, neřkuli stejně, je to i s Fantomem z la Galette. Soundtrack fungující jako samostatná jednotka masivního rock/metalového projektu z pera Miloše Bešty a Jana Petrička. Šátrejte v paměti a vylovte počin Kladivo na pýchu. Povedlo se? Nuže, tady máte jakési pokračování. Nikoliv dějové, ale autorské a způsobem uchopení.

O čem je vlastně řeč? O rockové opeře ve svérázném duchu a stylu, přesto naprosto ucelené a poutavé. Jen by mě zajímalo, zda slovní hříčka „fantom zla“ je záměrem vzhledem k názvu Fantom z la Galette.

//edice AP2

//edice Fantom
//ukázka AP2
//trailer představení i hudby

//XIII. Století – Nosferatu Lives

Jsem oddaným fanouškem, byť mám v posledních letech ke kapele nějaké své výhrady, výtky a podobně. Ale pořád tu kapelu mám hodně rád a pořád ji dokážu ctít a těšit se z její existence.

Dokument Chaoticon mi výrazně pomohl pochopit vnitřní vesmír kapely a nepřímo vysvětlil různé úkazy a kroky, které tahle legenda za sebou má. Ale někdy se i přesto dokážu nechápavě pozastavit. A tím rozčarováním je hned tohle dílo pojmenované Nosferatu Lives.

U některých kapel prostě neřeším podobu, obsah a podobné, pro koupi vlastně docela důležité prvky. Rovnou vysolím chechtáky za jejich nový počin a pak jen čekám na zásilku, abych zjistil, co mi to vlastně dorazí. Nosferatu Lives byl přesně ten případ, kdy mě nejprve docela mile potěšil zajímavý obal, který nádherně pasuje do celé té romanticko-upírské estetiky.

Těšil jsem se na živý záznam alba Nosferatu, což se vlastně i povedlo, ale ten výsledek? Čtyři skladby, bez kláves, bez přidané hodnoty, bez silnějšího kontextu. Tohle je prostě materiál pro zaryté fanoušky, kterým to vytáhne z peněženky stejné peníze jako jakékoliv jiné nové album, a odměnou jsou čtyři živě zahrané skladby, které ovšem postrádají mystickou atmosféru, již jim na studiové nahrávce dopřávají klávesy. A to to prosím vyšlo v CD i LP verzi.

Je to fajn syrová verze skladeb, která ve výsledku působí pestře, protože vynikají melodie refrénů i dalších zpívaných pasáží, ale ty klávesy tu prostě chybí.

Proč došlo jen na čtyři skladby? Zřejmě proto, že je záznam pořízen z koncertu, kde kapela vystoupila v dobové sestavě a za těch třicet let si jednoduše všichni nepamatují způsob a styl, jak to tenkrát hráli. Chápu to, ale stejně se cítím ochuzen.

Je mi jasné, že argumentů, proč to vypadá, jak to vypadá, bude dost a určitě je všechny pochopím, ale… Pořád budu mít své „ale“, že je to málo a že necítím úplné naplnění toho, co tady je.

Nosferatu vyšlo v nějaké reedici (a mimochodem v LP podobě poměrně odbyté), ke které kdyby byl přiložen tento disk jako bonus, bylo by to podle mě naprosto super. Takhle samostatně je to položka singlové váhy. Takže určeno jen pro ortodoxní fanoušky, ti ostatní o nic nepřijdou.

No prostě jsem fakt zklamaný.

//edice
//ukázka

//Pačess
– Monte Liliorum
– Trapista
– Katechi2mus

Kromě toho, že Pačess má za sebou poslední nahrávku, kterou uzavírá určitou éru a pestré údobí kapelní evoluce, je nutné se zmínit i o zpětných reedicích prvotin ve gramofonovém formátu. Katechi2mus zatím vyšel jen v CD verzi a je možné, že časem dojde i k jeho zasfaltění. Takže fotky ukazují, kterak si tato edice stojí a jak vlastně volně a přímo navazuje na předchozí dílo, což ostatně dokládá i svým názvem.

Gramofonové verze prvních dvou nahrávek jsou krásné a plně na nich vynikají malby na titulních stranách. Je to nutnost pro fanoušky kapely. Třeba já to chápal jako občanskou povinnost, obzvláště v době, kdy jsem byl svého času z alba Trapista fakt fest nadšenej. Pořád je to silná nahrávka, stejně jako Monte Liliorum. Jsou to dílka, bez kterých by tvorba Pačess nebyla taková, jak ji dnes chápeme a vnímáme.

Takže docela dobré a příjemné doplnění police i LP řady. Úlohy zhmotnění se ujal Strny a jeho Library Of Hellfire Gods Productions.

//edice Monte Liliorum
//edice Trapista
//edice Katechi2mus
//recenze včetně ukázky

//Was Foucault A Fantomas? – History Of Madness
//Bloodcraft Ritual – Human Peak

Je nutné ctít i MC formát, jelikož některé nahrávky jinak ani nevyšly. Třeba když si vzpomenu na album kapely Arrows, které jsem si přes Bandcamp pořídil právě v tomto jediném fyzickém zhmotnění, tak mě trochu polévá pot, protože jsem za něj dal tolik, kolik bych za jakoukoliv nahrávku jindy nedal. To proto, že mě voholili celníci a pošta za toto řízení. No nic, raději pojďme dál.

Před časem vyšla recenze na pozoruhodné dílko projektu Was Foucault A Fantomas?. Neotřelá, přesto poutavá a příjemně minimalistická hudba, která má kouzlo pohltit a nepustit. Kazetový formát takové nahrávce vlastně sluší a je adekvátní i plnohodnotný.

Nejinak tomu je i v případě projektu Bloodcraft Ritual. Tady se jedná o prvotní demo/EP sólového projektu zpěvačky Maanie, kterou znáte z blackové senzace Sukkhu. Její tvorba je patřičně vzteklá, hrubá a zlá. Čtveřice skladeb to báječně vystihuje a jsem rád, že nahrávka vyšla i fyzicky.

Naprosto perfektní nahrávky, ze kterých jsem nesmírně nadšenej.

//edice Was Foucault A Fantomas?
//edice Bloodcraft Ritual

//ukázka Bloodcraft Ritual