Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za celou éru seriálu Zapomenutá dema nebylo nastoleno téma obalu nahrávky. Tuto mezeru vyplníme dnes, kdy si povíme něco o nahrávkách, které spojuje autorství původního motivu všech obalů. Jelikož se v hudbě budeme pohybovat výhradně za hranicemi, zvolíme jako původce a majitele autorských práv umělce z naší vlasti. Volba padla na Jana Saudka, který má specifický a de facto okamžitě rozpoznatelný rukopis. Jeho fotografie mají svůj charakter a dodnes se setkávají s citelnou kontroverzí. Jedni žasnou, druzí opovrhují. Tak, jak se to nad dílem správného umělce vždy dělalo. Dříve fotograf, dnes malíř a především náruživý jedinec. Jeho díla hovoří sama za sebe a nepotřebují žádného komentáře. Poselství je jasné a pro úplný dojem stačí znát ještě název díla. Čtveřice dnešních nahrávek zvolila pro svou ozdobu fotografie, které pan Saudek zhotovil v osmdesátých a devadesátých letech minulého století. Jsou to fotky nádherné, jakožto většina jeho produkce. Vrhněme se tedy na muziku, kterou hudebníci ukryli pod jeho výtvory.

Aethyria – The Inverted – Do It!

Americká postavička říkající si The Awakened One má sice vizáž mnohonásobného vraha a trestance, ale muziku dělá celkem slušnou. Kapela, která nesla jeho jméno, fungovala od roku 1995 do počátku roku 2000. V té době si svůj projekt překřtil na Aethyria, aby jej po jedenácti letech znovu pozměnil na Zā Lä Thü. My se nyní budeme věnovat prostřednímu období kapely Aethyria, která za dobu své existence stihla vymačknout pět demáčů, jedno EP a jednu výběrovku. Cílem této kapitoly je prostřední demo The Inverted – Do It! z roku 2001.

Zmíněná nahrávka obsahuje celkem tři skladby vcelku nápaditého black death metalu s výrazným důrazem na melodie. Jak už to u mnoha one-man projektů bývá – bicí nástroje jsou programované a v tomto případě i dost žalostně. Nicméně dá se na ně zvyknout a myslím, že bych dokázal z hlavy vysypat i horší zjevy. Důraz je především kladen na kytarovou práci, která sviští blackovými rify. Tu a tam hodí smyslné sólo a vlastní skladbu tím výrazně oživí. Nápady jsou dobré, jen to příliš lacině umělé zpracování výsledek dosti sráží. Trojice skladeb tak dokáže oslovit, ale trvanlivost jim jednoduše schází.

Na obalu je fotografie, kterou pan Saudek pojmenoval  Sbohem Jane! Chybí jakákoliv vlastní úprava, ať už jde o barvu, kompozici, nebo samotné nápisy. Obal je jen otištěný původní obrázek.

Ukázka

Ahmasiah – Progeneria

O Frantících Ahmasiah nelze tvrdit, že by byli nějak akční. Za celou svou existenci mají na kontě pouhé dvě dema, a to prosím od roku 1996. Poslední materiál z roku 2006 nese název Progeneria a nabízí slušnou porci death metalu.

Všechno je vsazeno na jednu kartu – rychlost. I přes všelijaké stop-start pasáže se převážně drtí v rychlém tempu se štěkajícím vokálem. Určitou řemeslnost nelze autorům odepřít, ovšem celek působí nakonec neefektivně. Pro ojedinělý a zvídavý poslech je demo naprosto dostačující. Splní veškeré nároky, kdy zkrátka přijde, rozšlehá a zase odejde neznámo kam. A víc po něm netřeba chtít. Čas od času si něco takového vyslechnout není vůbec na škodu. Pestré vlastnosti dílo ukrývá v míře dostatečné. Má v sobě již zmíněné smrště hrubého death metalu, tak drobátko techničtější kudrliny, nějaké komplikovanější bridge a i na volnější tempo v kombinaci s čistým vokálem taktéž dojde. Nic víc, nic míň – jednoduše poctivý death metal.

Hlavním motivem obalu je výřez z fotografie Svátost manželství. Kapela si vybrala jeho levou půlku a k levé straně vmáčkla ještě své logo. Stručné a vcelku i výstižné. 

Ukázka

Drastique – Pleasureligion

Občas se zjeví kapela, která si není jednoznačně schopná určit název. Jednou z takových je právě italský one-man projekt Drastisch, též známý právě jako Drastic, či Drastique. O vlastní drastičnosti má vypovídat hudba, která ovšem moc drastická není. Rychlá ano, ale ničící nikoliv. Už vzhledem k žánru se není čeho bát – black doom gothic metal. Dnešní spojitost mezi nahrávkami je jasně daná, a tak bohužel nedojde na rozebírání jediného dema kapely Creator Of Feelings, nýbrž se podíváme na, v pořadí druhé řadové, album Pleasureligon z roku 2003, což je období, kdy se projekt jmenoval Drastique.  

Jak už jsem zmínil u kapely Aethyria – jde o jednočlenný projekt a jeho muzikantský výraz s sebou nese veškeré neduhy, které takové projekty mají. Jde znovu o programované bicí a spoustu bombastických kláves, které mají hlavní slovo a všemu velí. Co zní příjemně, je hostující ženský vokál, který nahrávku trošku prosvětluje. Dokonce i ten mužský zpěv doznává několika poloh a naráží tím na tolik oblíbený mustr kráska a zvíře. Faktem však zůstává, že při čtvrté skladbě mám nutkání celou tu patetickou nádheru vypnout. Když už sahám po ovladači, kapela své dílo drobátko profackuje k životu pomocí coververze. Tou je skladba Maria Magdalena, kterou původně sepsala zpěvačka Sandra někdy v roce 1985. Po této relativně stylové vsuvce přijde hořká realita v podobě vážné a chmurné skladby. A aby toho nebylo málo, na závěr si nahrávka střihne jedenáctiminutový opus. Během něj dojde k pestrému vystřídání nálad a k jeho konci se rozhostí zlověstné ticho, které je po několika minutách protnuto gradující divokou pasáží. Zkrátka taková tuctová věc, která svého času docela letěla. Jsem ochoten připustit, že jisté úseky alba nejsou k zahození a mají na světě své místo. Pro konzumenty honosných melodií to bude jistě příjemný materiál. Ovšem mne takováto hudba po čtvrthodině začíná vadit a vyhledávám něco jiného. Být materiál o nějakých dvacet minut kratší, hned bych jej viděl v lepším světle.

Závěrem tradiční zmínka o obalu nahrávky. V černém poli mezi logem a názvem alba je použita celá fotografie, kterou autor pojmenoval Slovanská dívka se svatým otcem. Výjev je to velice pěkný a z dnes předvedených motivů se mi líbí nejvíce. 

Ukázka

Darzamat – In The Opium Of Black Veil

Asi nejznámější dnešní kapelou jsou polští Darzamat. Je to kapela svým výrazem moc nevybočující od posledně probírané. Ovšem zásadní rozdíl mezi nimi je v tom, že Darzamat umí svou hudbu pojmout vkusně, stylově a mohu říct, že mne i baví. Samo sebou na takovou porci muziky si musí člověk udělat náladu a chuť. My se nyní mrkneme na jejich drobotinu, kterou je In The Opium Of Black Veil, EP z roku 1997.

EP není sice nejlepší nahrávkou, kterou se kdy Darzamat světu pochlubili, ale to je vcelku vedlejší. Rozhodně totiž nepatří mezi obyčejné, či špatné nahrávky. Na ploše pěti skladeb, dohromady čítajících slabou půlhodinku, se rozprostře vkusný a umně zahraný symphonic black metal. Ačkoliv ta symfonie je zastoupena jen klávesami. Nahrávka má vše, co je takový žánr schopen pojmout. Přelétavé melodie od melancholických až k těm svižnějším. Střídání vokálů a dobré nápady na kompozici skladeb. Zvláštní bonus pak tvoří závěrečná skladba, která jaksi vybočuje, protože se jedná o jakýsi remix skladby z minulého debutového alba. Je důležité, že hudba neuráží a dokáže parádně udržet pozornost. Nepřejídá se a smyslně útočí na branku. To, že vsítit body se již tak úplně nepodařilo, je další epizoda. EP jede, ale přešlapuje, tu a tam klopýtne a do cíle nedoběhne, což by se dalo vyjádřit jednoduše označením lepší průměr. Však zde byla kapela teprve v plenkách a v podstatě se rozkoukávala po scéně.

Oko padá na obal, kterým je nahrávka oděna a hovoří jasnou řečí. Jde o přiblížení hlavního motivu fotografie Ach, ty krásné sestry B.! Nádherná práce.  

Ukázka

Ještě než se pro dnešek rozloučíme, nebude od věci zmínit i další nahrávky, které si pro svou obálku zvolili výtvor od Jana Saudka. Tentokrát už jde o jména citelně známější a i o nahrávky s lepším a líbivějším obsahem. Alespoň já mám tyto díla velice rád. Takže:

Anorexia Nervosa – New Obscurantis Order, rok 2001, obal zdobí foto se jménem Černá ovce a bílá vrána. Deska naprosto strhující, která postrádá chyby. Symfonický metal tak, jak by měl být vnímán. Opravdu učebnicový příklad.

Eyehategod – Take As Needed For Pain, rok 1993, na obale fotka s názvem Zuzanka č. 1905. Nutno podotknout, že obal tvoří koláž, ovšem na jejím základě/pozadí je právě uvedené dílo. Druhá řadovka úderné smečky, která se teprve na tomto díle naplno rozjela a vychrlila ze sebe živelnou porci sludge metalu.

Die Apokalyptischen Reiter – Soft And Stronger, reedice z roku 2003, pro nový obal byla použita fotografie Hey Joe po třiceti letech. První vydání alba z roku 1997 má samozřejmě motiv zcela jiný. Jde o debutovou práci kapely, která v té době vyznívala death metalově a daleko divočeji a energičtěji, než je tomu v současnosti. Toto a ještě dvě další alba mám z jejich diskografie vlastně nejraději.