Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mottem celé iniciativy The Distortion of Sound (neboli zkreslení zvuku), za kterou stojí americká komerční společnost Harman, se stalo „Hear it all“. Jednoduché, pádné, nanejvýš žádoucí. V textu vysvětlujícím smysl celého projektu se následně dozvíte, že za poslední dvě dekády se kvalita zvuku výrazně zhoršila (už si toho všimli!), díky čemuž se zásadně snížil i náš emoční prožitek z hudby. Následuje výčet příčin (komprese, mp3, streaming) a pak osobností z hudebního byznysu, které nám ve dvacetiminutovém dokumentu vysvětlí, co je špatné a co naopak dobré.

Na úvod si dovolím malou odbočku formou poznámky směřující k statistice hudebního trhu Spojených států za minulý rok. Pokud se mi podařilo dohledat správě, byl to první rok, kdy došlo k poklesu prodeje digitální hudby (celých alb), a to o 0,1 %. Vyjádřeno absolutně, v roce 2013 bylo v USA prodáno 117,6 milionů desek digitální cestou. Prodejnosti zatím stále dominuje kompaktní disk s 165,4 miliony prodaných nosičů (CD není zase tak mrtvé, jak se proslýchá), což ale oproti roku předchozímu představuje pokles o 14,5 %. Naopak nárůst o 31,4 % zaznamenal prodej gramodesek, kterých bylo ale prodáno pouhých 6,0 milionů. V celkovém součtu byl spočítán pokles prodaných alb o 8,4 % oproti roku předchozímu, a to není málo. Ale teď už zpátky k tématu.

Obrázek 1: Graf souboje fyzických nosičů s digitálními edicemi, jehož věrohodnost je zatěžko ověřit

Jedno se celému projektu vyčíst nedá – je udělaný velmi profesionálně a při nekritickém posuzování budí dojem čehosi sice odborného, ale rovněž velmi přístupného pro běžného hudebního fanouška, který po jeho shlédnutí musí mít jasno, na jakou stranu se postavit. Vedle zvukových inženýrů, jejichž jména sice neosloví masy, ale na druhou stranu vytvoří dojem odbornosti a profesionality, se do projektu zapojili především muzikanti, ať už Mike Shinoda z Linkin Park, kytarista Slash, rapper Snoopy Dogg nebo písničkářky Kate Nash a Lianne La Havas. Svůj prostor dostala i producentská legenda Quincy Jones, hudba filmová zosobněná Hansem Zimmerem (12 let v řetězech) a A. R. Rahmanem (Milionář z chatrče), a rovněž hudební žurnalistika zastoupená spisovatelem Neilem Straussem. Slovy mobilního operátora, téměř stoprocentní pokrytí.

Pro lepší pochopení podstaty článku a především samotného dokumentu si dovolím ještě jednou vysvětlující poznámku směřující k digitálním formátům hudby. Ty se z pohledu toho, jakým způsobem převádí jejich algoritmus zdrojový záznam, dělí na bezztrátové (tzv. lossless) a ztrátové (lossy). Princip a především následky asi není třeba ozřejmovat. Mezi ty známější lossless formáty patří FLAC, Monkey’s Audio APE, Apple formát ALAC a například windowsovský lossless WMA. Mezi ty ztrátové jednoznačně nejznámější a nejpoužívanější MP3, dále třeba AAC nebo Windows lossy WMA. Smyslem a sdělením dokumentu je skutečnost, že datová komprese hudby škodí nejen hudbě samotné, ale následně i jejím posluchačům, kterým tak snižuje požitek z poslechu. Řečeno jasně: mp3 are bad, VERY BAD!

Proti tomu samozřejmě ani popel, i když by asi většina posluchačů měla při blind-testu potíže rozlišit mp3 ve vysokém bitrate od zdrojového CD. Ať se nám to líbí nebo ne, lidské ucho k hi-tech technologiím nepatří. Problém dokumentu je někde jinde a týká se samotné argumentace, kterou lze pokládat v mnoha místech za zavádějící, místy za zcela (záměrně?) mylnou. Stačí se vrátit k prvnímu odstavci článku do míst, kde se vedle sebe řadí komprese, mp3 a streaming. Streamování hudby na internetu je běžně realizováno z bezztrátových formátů a pokud odmyslíme (ne)kvality následného audio-řetězce, je zdrojový formát srovnatelný například s CD vrstvou. V posledních letech se navíc rozšiřuje poslech hudby přes domácí multimediální přehrávače, k nimž lze připojit například externí harddisk a poslouchat digitální formáty v rozlišení, které výrazně převyšuje standardy CD, o gramodesce nebo kazetě nemluvě. Takže? Nabízí se otázka, proč autoři projektu řadí streaming do dokumentu o zkreslení zvuku, když streaming sám o sobě nijak neškodí a o kvalitě rozhoduje pouze a jen zdrojový formát digitálních dat a pak to, jak se s nimi „po cestě“ k vaším uším naloží. Jdeme dál.

Obrázek 2: Vintage kompononety mají své kouzlo

Úvod dokumentu je zasvěcen vysvětlení, jak moc je hudba důležitá pro všechny zúčastněné aktéry, slyšíme fráze typu „Music is an universal language of all people, everybody loves music" či „For me music is life“, neustále jsou připomínané emoce a nechybí ani náhledy do studia, několik dokladů toho, jako MOC JE TO SLOŽITÉ, pár žánrových obrázků na sofistikované přístroje s mnoha knoflíky a hodně se snažící Chester Bennington. Nerad bych celou situaci nějak zlehčoval nebo ironizoval, ono to skutečně je složité a Chester Bennington se skutečně snaží. A to je samozřejmě správně, ve studiu by se muzikant snažit měl, protože když se nesnaží, dopadne to velmi často tragikomicky (třeba jako TADY).

Následuje sdělení, že „It’s very very hard time for music“ hlavně z důvodu komprese, což je dokladováno mnoha záběry na posluchače se špunty v uších, na notebooky a jejich „shitty laptop speakers“. Pak přichází z mého pohledu velmi osvěžující a názorná ukázka toho, jak se v průběhu let vyvíjelo domácí přehrávání hudby a jak – s nadsázkou řečeno – postupně ztrácely reprodukční přístroje na hmotnosti. Od komponentních sestav, přes kazeťáky až po iPody. Lze naprosto souhlasit s tím, že mainstreamový vývoj vede ke zjednodušením, zkratkám, kompromisům a s tím spojenému poklesu kvality. Proč? Proč posluchači opustili kvalitní komponenty s vlastním charakterem zvuku a vše nahradili mobilním telefonem? Odpovědět nedokážu, ale pokud tvůrci dokumentu upozorňují na skutečnost, že se tak děje a že dosažená reprodukce je tak trochu chucpe, mají samozřejmě pravdu.

V historické vsuvce je rovněž prezentován vztah k fyzickým nosičům, bohužel poněkud rozporuplně. Nemám problém uvěřit Gregu Timbersovi jeho „Vinyl is a nirvana“, ale už poněkud klišovitě zní „It’s an artefact ... I love objects“ z úst Lianne La Havas, která navíc poněkud afektovaně dokazuje svůj vřelý a dojemný vztah ke kazetě a vůbec ke všemu, co má nějaký tvar, hmotnost a šum.

Někdy od přelomu milénia a zhruba desáté minuty dokumentu přichází ke slovu digitální éra (všimněte si změny scénické hudby) a datová komprese dříve panensky čisté hudby, což se poměrně nešikovně dokládá analogií s odebráním písmen textu, nesmyslným grafem (tím v textu nahoře) a velmi nešikovně až vysloveně lživě dvěma ukázkami, které porovnávají „uncompressed vs. compressed audio“ (od konce 12. minuty). Zvukový rozdíl je samozřejmě propastný, ale vsadil bych dobrou pověst svého nejlepšího kamaráda, že pro vytvoření onoho zvukového paskvilu nebyla použita datová komprese (i když možná částečně taky), ale především komprese studiová za současného užití velmi tvrdé limitace, navíc se sníženou výstupní hlasitostí. Neboli jde o signál upravený legitimními nástroji masteringu, které se dnes v různě drastické míře používají téměř u všech hudebních nahrávek a jejich zneužití bývá souhrnně označováno jako Loudness War (o tom jsme psali ZDE). Autorům se vlastně povedla skvělá ukázka toho, jak zní hudba zbavená dynamiky – plochá a ořezaná až k rozpadu signálu (jak správně dodává Dr. Sean Olive: „It takes away transients“). Bohužel toto má velmi málo společného s datovou kompresí a podobné zvukové paskvily (ukázky jsou samozřejmě extrém) jsou naprosto běžně k dostání ve všech krámech s hudbou. Včetně Linkin Park, Slashe, Kate Nash, Lianne La Havas. Tak vida!

Obrázek 3: Ukázka srovnávající komprimovaný a nekomprimovaný zvuk

Následuje sled nářků a lamentací nad kompresí („MP3 dangerous“), opět podpořených několika žánrovými obrázky ze života běžného hudebního konzumenta se špunty na uších a s mobilem v kapse, případně s nějakou větší hrací skříňkou, která funguje zároveň jako přenosné kino, diář, fén a kávovar.

Směřování dokumentu se opět (a naposledy) mění zhruba v šestnácté minutě, kdy je divákovi, který už dostatečně pochopil, že MP3 ARE BAD, nabídnuta alternativa. Žánrové obrázky tentokrát zabírají fanoušky listující si booklety, rozevírající obaly od vinylu (překvapivě Kate Nash, Slash,...), Lianne La Havas do toho zpívá nadšeným lidem na koncertě (tentokrát pro změnu o něco hlasitěji, aby to vyniklo) a ze všeho je cítit lidské teplo a sounáležitost. Nakonec pro ty, kteří snad ještě nepochopili pointu, naběhne titulek těžko ověřitelného obsahu:

To date,

Over 25 billion songs have been downloaded.

Over 50 billion hours of music has been streamed.

Compression has stripped emotion from every note.

It’s possible to bring it all back.

A to je konec pohádky.

Na závěr si dovolím připojit několik myšlenek svých, jednak k dokumentu samotnému, a pak obecně k řešenému tématu. Poukazování na velmi pokleslý standard poslechu hudby je samozřejmě oprávněné, ale nic neřešící. Na místě jsou spíše otázky směřující k (ne)náročnosti posluchačů a jestli vůbec něco jako náročnost lze od většinového publika čekat. Poslech na komponentních systémech v dřívějších časech byl dán především tím, že nic jiného nebylo dostupné a tyto aparatury představovaly standard doby. Stejně tak byly přijaty i všechny další systémy - kazeťáky, CD přehrávače, minisystémy a v posledku iPady - které opět představovaly standard, se kterým se většina bez problému ztotožnila, aniž by příliš přemýšlela, jestli ta která novinka přináší skutečné zlepšení v poslechové kvalitě. A nemusíme se bavit pouze o hudbě, podobně je to v každém oboru, v každé oblasti lidského života, kde vždycky bude svádět souboj komplexnost prožitku s praktičností a jednoduchostí.

Vedle toho bude vždy existovat menšina, pro kterou nebude problém přijmout standard doby, pokud tento bude odpovídat jejím nárokům (což asi nikdy nebude), a která bude chtít víc a jít dál v případě, že směr mainstreamu bude mít sestupnou tendenci. Nelze se tedy divit sílícím hlasům z této části posluchačského spektra, když soudobé reprodukční systémy jsou na skutečně žalostné úrovni, i když i pro náročné posluchače doba nabízí celou řadu řešení. Jenže mainstream jde cestou kapesních přehrávátek a jediní, kdo na tom všem ve výsledku tratí (tedy samozřejmě kromě samotných posluchačů, kteří šidí sami sebe), jsou pouze a jen výrobci audiotechniky a hudební byznys.

A tím se dostávám nazpět k řešenému videu, které pod ušlechtilým záměrem upozorňování na ničení hudby soudobými prostředky nedělá nic jiného, než že se snaží vrátit zpátky dobu, kdy se muzika většinově kupovala na fyzických nosičích, které jsou zavádějícím způsobem prezentovány jako záruka kvality a silného zážitku. It’s possible to bring it back jsou poslední slova dokumentu, slova, která nejen že neplatí v hudebním byznysu, ale neplatí nikde v životě.

The Distortion of Sound

režie: Jacob Rosenberg

Kompletní dokument i jeho trailer dohledáte na oficiálních webovkách iniciativy, případně na serveru Youtube.

Problematice zvuku a kvalit současné hudební produkce jsme se věnovali i v těchto článcích:

• Dynamika
• Remastering
• Black Sabatth dnešní, neposlouchatelní
• Loudness War - úvod
• Gramodesky dlouhé a ještě delší