Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dnešní díl Zapomenutých dem věnujme nepřehlédnutelné postavě české black metalové scény – Lordu Morbivodovi. Vzhledem k tomu, že tento člověk toho má na svědomí věru mnoho, rozhodl jsem se mu věnovat hned dva díly. V jejich průběhu si rozebereme nahrávky všech jeho myslitelných kapel. Je zvykem, že každý díl věnuji čtyřem počinům, přičemž jednoduchá matematika nedovoluje věnovat se všem jeho kapelám naráz a zároveň ve dvou dílech současně. Jde o to, že Morbivod má kapel pět, což je na jeden díl moc a na dva zase málo. Takže jsem přidal jeden bonus a v případě dvou kapel zmínil hned dvě nahrávky, proto tedy to rozdělení. Náplní dílu prvního bude: Umbrtka, Trollech, Mramor a obsahem druhého pokračování bude Quercus, War For War a Stíny Plamenů.

Jméno Lord Morbivod snad netřeba představovat nikomu ze čtenářů. Každý ho jistě zná a každý má na jeho tvorbu vlastní názor. Já osobně jsem se k jeho hudbě dostal v raném období nového tisíciletí, skrze skladby kapely Stíny Plamenů a onehdá propadl jeho projektům, kterým dominovala specifická hra kytar. Byla to hudba, která nepřímo formovala můj vkus, který se výrazně počal stáčet k black metalu. A právě díky prvotním nahrávkám jeho kapel jsem si počal libovat v syrovém black metalovém zvuku.

Umbrtka – Zašpinit Slunce

Začneme hned kapelou nejaktivnější, nejworkoholičtější a řekněme i nejbarvitější. Ačkoliv je v emblému tohoto článku vtisknuto slůvko demo, dle dostupných informací Umbrtka začala rovnou dlouhohrající deskou a demo jako takové vyšlo až později. Jako většina jeho projektů, započala Umbrtka svou kariéru v roce 2000, což byl zároveň i rok, během kterého se na povrch zemský vykutálelo album Zašpinit Slunce. S odstupem času lze říci, že fungovalo jako zjevení a velmi neotřelý a těžký materiál. Svou originalitu ukazovalo jednak hrubým industriálním / plechovým zvukem a jednak samotnou hudbou, kterou nelze snadno definovat,  a kterou ve své době autoři nazývali šedý metal.

Deska Zašpinit Slunce ukrývá pouze jednu stejnojmennou skladbu o délce pětačtyřiceti minut. Během ní dojde k rozličným změnám nálad, hudebního směřování a celkově různorodému experimentování. Materiál už tenkrát kázal nenávist vůči Slunci a hlásal krásu špíny, práce a ponurých zátiší. Čest vzdávala už hudba samotná, která chvilkami sklouzávala do funerálního doom metalu a jindy se nebála projevit jako čistokrevný noise, nad kterým by japonští interpreti zaslzeli. Průmyslový efekt všemu dodávaly ještě použité bicí, které se z části stávaly z klasické sady a zbytek byl doplněn o dva sudy (kopák a kotel). Nutno říci, že nad vzniklou muzikou může některým zůstat rozum stát, ovšem proč se tomu bránit, já osobně v tom vidím skrytou genialitu a nezištné novátorství. Však něco podobného naposled hrál snad akorát Svatý Vincent, ovšem to už je pěkná řádka let. Nicméně Umbrtka tehdy nastolila svůj jasně daný směr a nikdo netušil, že jednou pod svým logem vydá něco jako Šedesátiny (čímž nechci skladbu hanit, jen přirovnávám v podstatě citelné rozdíly v tvorbě). Ukázka

Umbrtka – The Hand Of Nothingness

Psal se rok 2003, kdy v prach špíny bylo vrženo první a jediné demo kapely. Ovšem před ním už mu cestu vyšlapalo sedm řadových alb a jedna kompilace. Zde již můžeme hovořit o naplno probuzeném prachmatismu, který se snoubil s black metalovým děsem. A právě black metal je základ pro šedé pojetí jeho struktury. Pokud se začnete soustředit čistě na hudbu, zjistíte, že ty nápady a riffy mají setsakramensky něco do sebe, že ta muzika je vlastně naprosto skvělá. Ale dojem bude možná srážet zpěv. Sice se už zde nekvílí tak hystericky jako na výše uvedeném albu, ale Morbivodův hlas je něco, s čím se málokdo vyrovná. Alespoň jsem svého času četl mnoho reakcí, které se neztotožňovaly s jeho barvou vokálu. Sto lidí, sto chutí. Tohle demo na ploše silnější půl hodiny stihlo rozmetat plechový odpad po rozvaleništi bývalé továrny a ještě jej pokrylo mourem a hustým mokrým prachem. Nejeden pracovník ve snaze vytáhnout ze sutin zbytky prken a jiných dřevin dostal přes prsty bagrující lžící. Bordel má svůj řád a netřeba jej uklízet a třídit, jak nějaká pošahaná aktivistická sebranka vyzáblých býložravců. V tomto období zněla Umbrtka nejvíc špinavě a nejvíc syrově, což lze vnímat asi jako její byzantský věk. Vtipem, který se objevuje na všech albech, nyní autoři zasáhli i do samotného obalu - jde totiž o logo kapely, které je vykresleno ve stylu legendárních Darkthrone. Ukázka

Trollech – Dech pohanských větrů

V roce 1999 dává Morbivod vzniknout lesním rarachům Trollech. Kapela, která měla svého času asi největší úspěch, snad díky své pohanské tématice, snad díky bohatším melodiím. Spekulace nechme stranou a povězme si raději, jaký byl jejich prvotní počin. Demo Dech pohanských větrů vyšlo v roce 2000 a objevilo se na něm vlastně jen čtvero plnohodnotných skladeb. Další věc tvořilo intro a poslední kousek byla úvodní skladba jen s anglickým textem. A právě tuto píseň Opět vidím lodě můžeme občas zaslechnout na koncertech dodnes. Oproti Umbrtce lze Trollech chápat jako srozumitelnější kapelu, která klade důraz na písničkovitost a barvitost. Právě melodie pohanského střihu se staly velice rychle oblíbenou záležitostí a kapela si získala nemalou popularitu. Díky lesní tématice se občas našli pod podiem fandové, kteří z lesů vytáhli větve a bezduše jimi třásli, což působilo možná úsměvně, ovšem kapela si tyto projevy nevykládala nejlépe a dokonce se vyslovila, že ji to uráží. To jen taková drobná odbočka. Naše demo však mělo úspěch a zaručovalo slibné směřování kapely do let budoucích. Ukázka

Mramor – Brána do říše truchlivé

A právě Mramor je oním bonusem, který jsem v úvodu tohoto článku sliboval. Patrně nebudete tušit, oč jde, jelikož se jedná spíše o boční projekt, ani ne tak Lorda Morbivoda, jako spíše Radalfa, kterého dnes známe jako vokalistu folkového klanu Cruadalach. Mramor vznikl jako ostravská pocta Umbrtce, přičemž zachoval její industriální a šedý odkaz. Není proto divu, že mezi jedenácti stopami se zaleskne i coververze Klotylda Umbrtka. Mramor je jednak o zábavě a humoru, což poznáváme především z textů, a pak o syrovém a hrubém pojetí stylu. Mramor však nenabyl tolik plechového zvuku a spíše se věnoval procítěnějším, řekněme doomovějším linkám, kterým dominuje skvělá kytara. Zvláště její řezavý zvuk jsem si na desce zamiloval nejvíce. Jde o nahrávku, která skrývá množství kvalitní práce, ať už se bavíme o melodiích, či bohatosti kompozic. A aby toho nebylo málo, všichni členové Umbrtky si v jistých pasážích zapěli své party, aby provázanost obou kapel byla umocněna. Tím pádem naplňuje i naše tématické zaměření, které pro dnešek končí. Ukázka