Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

První kroky k této desce nejsou lehké. Hnusnější obal jsem dlouho neviděl a doslova mě odpuzoval. Později jsem si říkal, jakou variantu bych si raději koupil, co je menší zlo, jestli vlasáče nebo plešouna? Doteď to nevím.

Dal jsem si čas a Eat The Elephant poslouchal opravdu dlouho a často. Je to deska několika vrstev, do kterých je nutné pronikat zvolna a nenásilně. Není nic divného, když ji odložíte s pocitem přesycenosti a po čase se k ní vrátíte. U mě to bylo podobné. A pozdější názor byl mnohem kritičtější než ten první a doufám, že i objektivnější.

Je až s podivem, jak snadno do vás album začíná vplouvat, opatrně si vás připravuje pohodovým bubínkem, klavírem a pak se začíná rozvíjet velejemná práce s melodií. Je to šálivé a doporučuji být ostražitý. Něžný zpěv je možná až příliš uhlazený, dokonce jsem ho místy považoval za nějakou hostující zpěvačku, ale pravděpodobně je to vše práce M. J. Keenana. No, je třeba si zvyknout. Náladou je to hodně podobné Soen a kdo je má rád, těžko narazí. Jak náslechy pokračují ukazuje se, že album má jednu dominantní tvář a je to ta citlivá, jemná, krémem a pudrem opečovávaná. Chybí jí tvrdší facka nebo třídenní strniště, které by posluchače drobátko poškrábalo. Hrubší, neurvalé hrábnutí do strun by albu prospělo jako nevím co a provětralo by upejpavou náladu, ve které se každý stydí prdnout. Procítěný vokál se kochá sám sebou, když se klene nad zpomalenou rytmikou, melodie pomalu rozkvétají a člověk má strach, aby to vůbec stihly.

I tak je nutno říct, že album ukrývá několik skvostů, vpravdě dokonalých skladeb, které vám možná vženou slzu od očí. Taková Disillusioned je parádní, ještě silněji na mě působí So Long And Thanks For All The Fish, která už má živější rytmus. Silnější drajv nechybí ani skladbě The Doomed, ale tím bych asi ve chvále skončil. Do opozice jim v rámci rovnováhy stojí takové, kterým genialita chybí a jsou průměrnou oblohou těch několika majstrštyků. Stále se vkrádá myšlenka na to, že album je přecítěná seance plná emocí, jemného vokálu, zvolna se odvíjejících příběhu, kterému chybí dynamika. Posluchač zvolna usychá a stává se fatalistickým kusem v krajině, kde se ztratil pojem o čase, směru a prostoru.

A Perfect Circle se na můj vkus moc nepředvedli. Vidím za tím to, že pro nápady chodili do pořád stejného hokynářství a chuť ztratila na rozmanitosti. Přes nespornou kvalitu a často příjemné skladby albu chybí jedna důležitá věc, dynamika. Bez ní jde o hypnotickou seanci bez jasných kontur. Po těch letech jsem čekal víc.