Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Koncepční album o pivovarnictví? No, tak to je něco pro mě! Black metal a trapistické pivo? Syp to sem! Zhruba tohle byly mé první reakce na novou placku páně Pačessa a jeho díla Trapista s podtitulem Oratorium vokálně instrumentální. Pivní tématika je mi velice blízká, jsem fanda pivovarnictví i v jeho undergroundu a rovněž vášnivý sběratel souvisejících předmětů (tácky, etikety, třetinkové lahve apod.). Ačkoliv jsem se našel hlavně v IPách a zaměřuji se převážně na tuzemskou produkci, samozřejmě mi hrdlem proteklo i několik belgických laskomin, z nichž trapistická piva tvoří zásadní část. A proto byl Trapista už předem přijat vlídně a v rukavičkách.

Tvorbu mistra Pačessa jsem dříve nesledoval, uchem se tu a tam mihla nahrávka domovských Asgard, ale jinak nic. Teprve nyní přistupuji k jeho tvorbě hlouběji a více soustředěněji. V rukou totiž mám CD o šesti skladbách v celkovém rozsahu lehce přes půl hodiny, což je absolutně dostačující prostor, který se mi pro daný žánr a jeho pojetí zamlouvá. Žádné zbytečné sáhodlouhé vyprávění, příběh je jasný a jde se rovnou k jádru věci. I tak nahrávka nepostrádá patřičné barevnosti a velkorysé rozmáchlosti. Tím mám na mysli především jejího epického ducha ruku v ruce jdoucí s množstvím hostujících vokalistů. Takový tah má pak za důsledek dobré odlišení jednotlivých skladeb od sebe a zároveň jednoduchou orientaci v díle. Hlasy se totiž pohybují od čistého vysokého až ke klasickému blackovému skřehotavému projevu.

Textová složka je pochopitelně dějovou linií celého alba. Vypráví příběh nešťastného pivovarníka, který vysílá syna do řad trapistů, v jejichž lóži vládne přísná řehole oddaná heslu Ora Et Labora – Modli se a pracuj. Mezi mnichy mladý jinoch zapadne a dovídá se tajů ojedinělého várečného umu, ale nebyl by to správný příběh, aby neměl háček a zápletku. O tu se zasluhuje podlý mnich, který důvěřivému synkovi podává tajemnou ingredienci, jež údajně dodává pivu tu správnou esenci. Mladík ji později vmíchává do várky ryze sváteční, avšak vzápětí se ukazuje, že šlo o jed, načež umírá hned několik zásadních postav děje. Smutný závěr, ale to už je holt ten blek metál. Od toho se odvíjí i smysl pojmenování skladeb, které tak tvoří jakési knižní kapitoly. Takové pojetí je možné srovnávat i s tuzemskou žánrovou legendou Master’s Hammer v operetě o Jilemnickém okultistovi.

Je asi dobré si říct, na které vlně black metalu se deska nese. Nebude asi žádným tajemstvím, že Pačess se hře na kytaru učil u mistra Blackoshe, jehož důvěrně známe z nyní uspaného projektu Cales. To má pak za důsledek, že se kytarové partie jeví jako podobné právě Calesovské produkci a když půjdeme ještě hlouběji, tak zjistíme, že inspirace je v ikoně žánru – Bathory. Souvislosti najdeme v klasických pohansko-epických zásecích Quorthonovy kapely jako třeba Hammerheart. Takže ke slyšení jsou jak klasické středně rychlé blackové výpravy, kořeněné dominantní atmosférou, tak svižné výjezdy dravé rychlosti i pomalejší snovější nálady, kdy hraje prim akustická kytara. Máte-li tvorbu Bathory najetou, určitě si dokážete představit prvky, které mám na mysli. Nakolik je dílo kopií a nakolik originálem, je už věc individuálních priorit. Pro ty shovívavější tu leží přívětivá nahrávka se svižným dějem, epickou náladou a slušnou náplní. Já jsem si například zamiloval skladbu Proudy deště ostré jak šípy.

Na desce, jak se zdá, nebylo šetřeno a autor se snažil do ní otisknout ty nejlepší stopy. Proto oslovil výborného výtvarníka Moonroota, který dal vzniknout ojedinělému písmu a ručně sepsal veškeré texty i další informace v bookletu. Snaha o autentičnost a podobenství s klášterními dokumenty je zajisté úctyhodná a náležitě povedená, ovšem všeho je příliš a tak se čitelnost samotného textu rovná luštění rébusů. Naštěstí je všem zúčastněným pěvcům dobře rozumět, takže sledování řádků společně s poslechem budiž jednoduchým klíčem. Veškeré ostatní kresby a doplňující prvky jsou však výtvorem výtečným, což dělá velkou čest celému Moonroot Art. Chybka se ovšem vloudila do čísla katalogového produktu vydavatele, kterým je Gothoom productions. Na vsádce/hřbetě je otištěno GP 020, což je však číslo alba La Muerte skupiny Doomas, správně má být GP 022, jak je nakonec i vidno z CD, kde je tzv. Matrix/Runout zapsán dobře. Ale to je opravdu jen drobný detail.

Tak si to shrňme. Trapista je deska s příjemným dějem a nenudícím obsahem. Inspiruje se severskou blackmetalovou legendou, ale to není nic, co by se jevilo jako překážka. Má bohatý obsah, zejména co se týče vokálních operací. V neposlední řadě je dobré se zaměřit na kytary, které hrají vskutku stylové melodie a patřičně hýbají náladou. Zvuk alba je takový teplý, až si říkám, že syrovost - zejména bicích - by se trochu hodila. Zároveň je dobré si poslech zpříjemnit konzumací kvalitních nápojů, především trapistických piv. Například já v rámci posledního poslechu před recenzí chutnal La Trappe – Witte Trappist.