Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
A Perfect Circle - Eat The Elephant

A Perfect CircleEat The Elephant

Sorgh30.8.2018
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: A Perfect Circle s námi dlouho nebyli, jejich umrtvený stav jakoby měl trvat navěky. Až letos se kapela probrala a naservírovala nám zbrusu nové album, které by mělo zaplnit dlouho trvající prázdnotu.

První kroky k této desce nejsou lehké. Hnusnější obal jsem dlouho neviděl a doslova mě odpuzoval. Později jsem si říkal, jakou variantu bych si raději koupil, co je menší zlo, jestli vlasáče nebo plešouna? Doteď to nevím.


Dal jsem si čas a Eat The Elephant poslouchal opravdu dlouho a často. Je to deska několika vrstev, do kterých je nutné pronikat zvolna a nenásilně. Není nic divného, když ji odložíte s pocitem přesycenosti a po čase se k ní vrátíte. U mě to bylo podobné. A pozdější názor byl mnohem kritičtější než ten první a doufám, že i objektivnější.

 

Je až s podivem, jak snadno do vás album začíná vplouvat, opatrně si vás připravuje pohodovým bubínkem, klavírem a pak se začíná rozvíjet velejemná práce s melodií. Je to šálivé a doporučuji být ostražitý. Něžný zpěv je možná až příliš uhlazený, dokonce jsem ho místy považoval za nějakou hostující zpěvačku, ale pravděpodobně je to vše práce M. J. Keenana. No, je třeba si zvyknout. Náladou je to hodně podobné Soen a kdo je má rád, těžko narazí. Jak náslechy pokračují ukazuje se, že album má jednu dominantní tvář a je to ta citlivá, jemná, krémem a pudrem opečovávaná. Chybí jí tvrdší facka nebo třídenní strniště, které by posluchače drobátko poškrábalo. Hrubší, neurvalé hrábnutí do strun by albu prospělo jako nevím co a provětralo by upejpavou náladu, ve které se každý stydí prdnout. Procítěný vokál se kochá sám sebou, když se klene nad zpomalenou rytmikou, melodie pomalu rozkvétají a člověk má strach, aby to vůbec stihly.


I tak je nutno říct, že album ukrývá několik skvostů, vpravdě dokonalých skladeb, které vám možná vženou slzu od očí. Taková Disillusioned je parádní, ještě silněji na mě působí So Long And Thanks For All The Fish, která už má živější rytmus. Silnější drajv nechybí ani skladbě The Doomed, ale tím bych asi ve chvále skončil. Do opozice jim v rámci rovnováhy stojí takové, kterým genialita chybí a jsou průměrnou oblohou těch několika majstrštyků. Stále se vkrádá myšlenka na to, že album je přecítěná seance plná emocí, jemného vokálu, zvolna se odvíjejících příběhu, kterému chybí dynamika. Posluchač zvolna usychá a stává se fatalistickým kusem v krajině, kde se ztratil pojem o čase, směru a prostoru.

 

A Perfect Circle se na můj vkus moc nepředvedli. Vidím za tím to, že pro nápady chodili do pořád stejného hokynářství a chuť ztratila na rozmanitosti. Přes nespornou kvalitu a často příjemné skladby albu chybí jedna důležitá věc, dynamika. Bez ní jde o hypnotickou seanci bez jasných kontur. Po těch letech jsem čekal víc.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

mca / 31.8.18 11:18odpovědět

takový inteligentní pop, občas připomíná desky Davida Kollera :-)

Jirka D. / 30.8.18 6:42odpovědět

Odložil jsem taky, od APC jsem čekal víc a tahle deska je zklamáním. Jak po stránce obsahu, kde dobrých skladeb aby jeden pohledal, tak už zmíněného zvuku, který je katastrofálně ořezaný a v podstatě neposlouchatelný.

Victimer / 30.8.18 5:11odpovědět

Dal jsem tomu taky dost času, ale v podstatě jsem se nehnul z místa. Sbírka pár fajn písniček, jejichž necitlivý zvuk mě odrazuje tak silně, že jsem nemohl bojovat donekonečna (only mp3 & a pak flac) a to nejsem zas tak citlivka. Nevím no... tady mě to strašně se*e.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky