Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

U některých nahrávek si člověk říká, že to musel čert spískat, ale jak praví klasik (pan Bouše), čert to nespískal, spískala to paní Boušová. Kdo mi nakukal, že mám trávit čas poslechem nové desky francouzských šašků PoiL, nevím, ale při pročítání promo materiálů a tam uvedených odkazů k okcitánské polyfonii a renezančnímu kontrapunktu, jsem nabyl dojmu, že moje znalosti hudební teorie doznají zásadní porážky.

PoiL už se ve světě hudby pohybují nějaký ten pátek, doposud se v něm pohybovali v dost nechutných červených oblečcích, občas v dámských černých punčochách a obecně dávali dost najevo, že jsou netradiční, hudebně náročný a intelektuálně hluboký zážitek. Jak moc to mysleli vážně nebo jak moc se v tom odrážel jejich osobitý smysl pro dekadentní humor (kterému nerozumím), nedokážu posoudit, je mi to jedno, stejně jako je mi jedno, jestli jsou všichni tři muži, nebo ženy (jeden z nich vypadá jako Conchita Wurst), případně nějaké úplně jiné, v průběhu dne se proměňující pohlaví. Pro mě je v tuto chvíli rozhodující, že touto recenzí jejich nové desky Sus moje zkušenost s nimi končí. Což mi přináší silnou úlevu a možnost pokusit se pokud možno nezaujatě napsat to, co si o jejich muzice myslím.

Předně je třeba napsat, že nástrojově se v případě PoiL budeme bavit o souhře (nebo aspoň pokusu o ni) mezi bicími, klávesami a baskytarou, přičemž pod dojmy z úvodu Sus la peìra bychom jaksi přirozeně mohli vypustit z úst slovo chaos. Neřízený bordel, hra bez pravidel, hra na náhodu ... prostě hudební dadaismus. Zmíněná první skladba je jedna ze dvou nosných věcí z desky (obě přes deset minut) a během jejího poslechu si lze v podstatě udělat docela jasnou představu o tom, že PoiL na náhodu nehrají a že veškerý ten zmatek je pouze fasáda, pod kterou se ukrývá složitá hudební matematika, kterou někdo, než ji vypustil do éteru, musel hodně dlouho trénovat. Tím netvrdím, že se mi to líbí, ale jistá forma respektu je rozhodně na místě.

Výhodu při poslechu desky Sus budou mít rozhodně fanoušci jazz-rockové scény, řekněme, 70. let, ať už k ní přišli ze strany jazzových muzikantů typu Chick Corea, nebo ze strany rockové scény třeba takových Gentle Giant. Záměrně píšu pouze o „výhodě“, protože jde sice o něco jako dobrou startovní pozici vedle těch, kteří mají raději konvenční hudbu, ale rozhodně to nepostačuje k naprostému pochopení a přijetí tohoto přístupu tak odlišného od běžné produkce. PoiL jsou v tomto smyslu velcí solitéři, kteří kašlou na jakékoliv standardy a konvence a naprosto bezohledně pálí do uší ubohého posluchače jeden nevstřebatelný projektil za druhým.

Celá deska Sus se vyznačuje silnou nervozitou, kterou vyvolávají nejen neřízené a zásadní změny tempa, synkopický rytmus, ale i změny rejstříků a efektů kláves a ve výsledku celých aranží. PoiL dělají všechno proto, aby se nelíbili, a dlužno podotknout, že se jim to zhusta daří. Asi chápu, že v tom je velký díl nadsázky, ale i když jsem velký fanoušek Franka Zappy, který svého fanouška nikdy nijak nešetřil, jeho smysl pro humor mi byl blízký. Humor této kapely je jaksi mimo dosah mého chápání.