Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abigorum - Exaltatus Mechanism

AbigorumExaltatus Mechanism

Garmfrost13.10.2020
Zdroj: CD, mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Abigorum už od svých počátků nepatří mezi jednoduché spolky, které se nabízí, respektive podbízí. Je nutné se poddat jejich přístupu, jinak nelze. Abigorum hrají pro sebe a ze sebe. Je jen na nás, zda se dokážeme s jejich tvorbou ztotožnit, nebo ji odmítnout. Všechno nebo nic. Žádný průměr, odpad … Nic takového!

Nutno říct, že debutující rusko-německá bestie Abigorum je naprosto odlišná od jednočlenného projektu Alexeyho Koroleva, který si vystačil pouze s pomocí za mikrofonem sám. Dřívější podoba black/ambientových depresí Abigorum mi seděla podstatně víc. Předchozí výtečné splitko se spřízněnými Striborg Spectral Shadows bylo pro svou bestialitu a odlištěnost neskutečným zážitkem. Nicméně poté, co se Alexey spojil s německou dvojicí, kytaristou a zpěvákem Tino „Fluch“ Thielem a baskytaristou Sandrou „Pesthexe“ Batsch, styl Abigorum naznal výrazné změny a úhybný manévr z dřívější parádní podivnosti a zlé elektrárny.

 

abigorum

 

Šéf vydavatelství Satanath Records a multiinstrumentalista Alexey Korolev se v případě dlouhohrajícího debutu, který vyšel v létě loňského roku, přesunul „pouze“ za klávesy a bicí. Ta tam je neuchopitelná prázdnota a děsivost předchozích nahrávek. Povětšinou německy zpívaná nahrávka se ponuře probíjí depresivními vlnami a s předchozími počiny ji pojí maximálně chladná nálada, kde není prostor pro jakýkoliv cit. Nenajdete zde vášeň, vztek, radost… Nic! Pouze zlé oscilace deklamujícího démona.

 

Kytarové party se nepouští do žádného dobrodružství. Stejně jako zbytek osazenstva funguje pro celek. Nejvýrazněji se jeví rytmika a skvěle jedovatý scream. Tempo skladeb je stále a jen pomalé, valivé… Možná až do doomové bažiny hozené. Doomová osudovost a chlad jsou všudypřítomné. Lyrika je podána až na výjimky v němčině. Tvrdý jazyk ovšem tvrdému soundu padne. Plíživé zlo Exaltatus Mechanism je také obletováno industriálními ruchy. Deska tak dostává odér začmouzeného továrního sklepení. Vše je pomalé, špinavé, chladné a odlištěné...

 

Krátká stopáž desce padne tak akorát. Vůbec ji totiž není snadné vstřebat pro její nepřístupnost. Nepřeháním a přiznávám, že doposlouchat Exaltatus Mechanism je pro mě utrpení. Což může být dáno i pro absenci výraznějšího riffu, popřípadě něčeho, co by mi pomohlo se zorientovat. Přímočará stavba skladeb sází na jednoznačnou odtažitost až nepřístupnost, aniž by chtěla cokoliv zjednodušit a své dílo nabídnout širšímu posluchačstvu. Samotné riffy jsou postupně nabalovány na jiné a občas společně vygradují do osamoceného frenetismu (Für die Ewigkeit).

 

 

Zřejmě se mi nepodařilo naladit na stejnou strunu a albu příliš nerozumím. A nevypadá, že bychom společnou řeč našli ani v brzké době. To samozřejmě neznamená, že nemůže oslovit podobně minimalisticky nebo nihilisticky stavěného posluchače. Abigorum už od svých počátků nepatří mezi jednoduché spolky, které se nabízí, respektive podbízí. Je nutné se poddat jejich přístupu, jinak nelze. Abigorum hrají pro sebe a ze sebe. Je jen na nás, zda se dokážeme s jejich tvorbou ztotožnit, nebo ji odmítnout. Všechno nebo nic. Žádný průměr, odpad … Nic takového!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky