Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Abigorum - Exaltatus Mechanism

AbigorumExaltatus Mechanism

Garmfrost13.10.2020
Zdroj: CD, mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: všem možném
VERDIKT: Abigorum už od svých počátků nepatří mezi jednoduché spolky, které se nabízí, respektive podbízí. Je nutné se poddat jejich přístupu, jinak nelze. Abigorum hrají pro sebe a ze sebe. Je jen na nás, zda se dokážeme s jejich tvorbou ztotožnit, nebo ji odmítnout. Všechno nebo nic. Žádný průměr, odpad … Nic takového!

Nutno říct, že debutující rusko-německá bestie Abigorum je naprosto odlišná od jednočlenného projektu Alexeyho Koroleva, který si vystačil pouze s pomocí za mikrofonem sám. Dřívější podoba black/ambientových depresí Abigorum mi seděla podstatně víc. Předchozí výtečné splitko se spřízněnými Striborg Spectral Shadows bylo pro svou bestialitu a odlištěnost neskutečným zážitkem. Nicméně poté, co se Alexey spojil s německou dvojicí, kytaristou a zpěvákem Tino „Fluch“ Thielem a baskytaristou Sandrou „Pesthexe“ Batsch, styl Abigorum naznal výrazné změny a úhybný manévr z dřívější parádní podivnosti a zlé elektrárny.

 

abigorum

 

Šéf vydavatelství Satanath Records a multiinstrumentalista Alexey Korolev se v případě dlouhohrajícího debutu, který vyšel v létě loňského roku, přesunul „pouze“ za klávesy a bicí. Ta tam je neuchopitelná prázdnota a děsivost předchozích nahrávek. Povětšinou německy zpívaná nahrávka se ponuře probíjí depresivními vlnami a s předchozími počiny ji pojí maximálně chladná nálada, kde není prostor pro jakýkoliv cit. Nenajdete zde vášeň, vztek, radost… Nic! Pouze zlé oscilace deklamujícího démona.

 

Kytarové party se nepouští do žádného dobrodružství. Stejně jako zbytek osazenstva funguje pro celek. Nejvýrazněji se jeví rytmika a skvěle jedovatý scream. Tempo skladeb je stále a jen pomalé, valivé… Možná až do doomové bažiny hozené. Doomová osudovost a chlad jsou všudypřítomné. Lyrika je podána až na výjimky v němčině. Tvrdý jazyk ovšem tvrdému soundu padne. Plíživé zlo Exaltatus Mechanism je také obletováno industriálními ruchy. Deska tak dostává odér začmouzeného továrního sklepení. Vše je pomalé, špinavé, chladné a odlištěné...

 

Krátká stopáž desce padne tak akorát. Vůbec ji totiž není snadné vstřebat pro její nepřístupnost. Nepřeháním a přiznávám, že doposlouchat Exaltatus Mechanism je pro mě utrpení. Což může být dáno i pro absenci výraznějšího riffu, popřípadě něčeho, co by mi pomohlo se zorientovat. Přímočará stavba skladeb sází na jednoznačnou odtažitost až nepřístupnost, aniž by chtěla cokoliv zjednodušit a své dílo nabídnout širšímu posluchačstvu. Samotné riffy jsou postupně nabalovány na jiné a občas společně vygradují do osamoceného frenetismu (Für die Ewigkeit).

 

 

Zřejmě se mi nepodařilo naladit na stejnou strunu a albu příliš nerozumím. A nevypadá, že bychom společnou řeč našli ani v brzké době. To samozřejmě neznamená, že nemůže oslovit podobně minimalisticky nebo nihilisticky stavěného posluchače. Abigorum už od svých počátků nepatří mezi jednoduché spolky, které se nabízí, respektive podbízí. Je nutné se poddat jejich přístupu, jinak nelze. Abigorum hrají pro sebe a ze sebe. Je jen na nás, zda se dokážeme s jejich tvorbou ztotožnit, nebo ji odmítnout. Všechno nebo nic. Žádný průměr, odpad … Nic takového!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky