Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brazilští Labirinto jsou ve své domovině známou veličinou, která definuje rozměry tamního post-metalu. Není divu, pilně koncertují a dávají do plenéru zjitřenou duši své imaginace. Jejich hudbu lze nazvat různě, ale slova jako vyhořelá, vyčpělá, nebo laciná mezi ně nepatří. Tokem času prostupuje ztěžka a stejně zvolna mění odstíny své existence. U Pelagic Records mají na podobné záležitosti čuch a tak není divu, že Labirinto zakotvili zrovna u nich.

Moc se mi líbí obal, který mě k nim vlastně navedl. Je vyveden v těch správných tónech a vykresluje náladu alba. Je to ta správná dávka těžkého materiálu na hezký jarní den, něco, po čem se zasteskne. Díky Labirinto si to můžeme dopřát v nové podobě, lehce pozměněných tvarech, ale cestu neztratíme. Na to je Gehenna přece jen svázána obručí povinnosti a úcty. Chce být objevena širším světem, nabízí se v takřka otevřené dlani, která  nezakrývá jistou dávku nebezpečí. Tohle album nabízí hodně všem ctitelům žánru a nebojím se říct, že to spadá do vyšší hudební kategorie.

Gehenna obsahující deset skladeb lehce přesahuje hodinovou stopáž, během níž se hudba dělí do mnoha odstavců, tématických struktur a intenzivních náletů do hlubin duše. Těžká, atmosférická masa, která náhrávce dominuje, modeluje posluchačovu náladu, která se mění od vcelku chápavého přijetí po zděšené schovávání hlavy do písku. Některé pasáže kloužou jako samet po dubovém stole, kdežto jiné drásají nitro až na dřeň. Těmto drtivým vlnám marasmu člověk nakonec podlehne, protože díky nekonečnému naléhání objeví líbeznost obklopující temnoty. Snesitelnější a lehčí motivy pak bere jen jako nutné prvky vedoucí k udržení rovnováhy.

Jestli se v masivním rozjezdu prostém detailů těžko chytáme zřetelnějšího vodítka, postupem času se zvolna rýsují jasnější tvary. Středem zájmu se stávají výrazné, silové riffy, které jsou naléhavé, hypnotické a těžko jim nepodlehnout. Brzy přijdeme na to, že "Labirintům" stačí jen pár akordů k vytvoření silné skladby, jejíž účinek leží zejména v atmosféře zbavené lidství. Zavaleni mocnou stěnou, jejíž výšku jde těžko odhadnout, tušíme majestát instrumentálního tělesa, které rezignovalo na zpěv a vše podřídilo chladnému vyznění aparatur. Postmetalové formy jsou jasně dané a dávají nám možnost nahrávku jasněji definovat. Není nutné je z hlukové masy dolovat k povrchu, sami si v pravou chvíli berou hlavní slovo a rozvíjí silné, emocionální chvění prostupující okolní temnotou. A to tušené v pozadí? Co je to? Snad lehký dotek industriálu, který navazuje příbuzenský vztah? Ano, to je další střídmá přísada v tomto funkčím organismu.

Při poslechu alba vyniká globální zbytečnost jednotlivce, jeho snadná náhrada. Nad člověkem se klenou neovlivnitelné rozměry, které je potřeba přijmout a tiše obdivovat. Labirinto ví jak na to a tak vynesli nad jižní polokoulí trošku existencionálních stínů.