Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švýcarská kapela Abraham nejsou žádná ořezávátka a na scéně pochmurných kytarových spolků už mají něco za sebou a nějaký ten společenský kredit. Formace jako taková se dala dohromady někdy v první desetiletce nového milénia, ovšem tehdy ještě pod docela trapným názvem Le Baron Vampire, pod kterým na svět přišlo jedno EP prvních pokusů Handsaw (2008) vydané vlastními silami a jedna klasická řadovka Baruch na Sums Records. To se psal rok 2010 a bylo to právě tehdy, kdy se z upírského barona stal Abraham, který se upsal na Pelagic Records a tam funguje dodnes.

Pod novým názvem a se silným vydavatelem v zádech Abraham doposud vydali tři dlouhohrající desky, z nichž všechny mají dlouhý a obtížně zapamatovatelný název a ta poslední Look, Here Comes the Dark! z roku 2018 představuje neskutečnou nálož vydanou svého času na 2CD a 4LP nosičích, představující konec všeho, post-apokalyptickou vizi temné budoucnosti. Pozitivní na tom je, že když je k vyjádření konce všeho potřeba tolik desek, nebude to asi taková hrůza a určitě si to docela užijeme. Pokud snad chcete zkusit a dohonit, co jste (možná) zatím nestihli, TADY máte odkaz k poslechu.

Novinková deska, která vyjde ke konci ledna opět u bratrů na Pelagic, se jmenuje ještě nezapamatovatelněji Débris de mondes perdus a je to první název opouštějící pole angličtiny. Naproti tomu nijak neuhýbá z depresivního pohledu na realitu, protože přeloženo do rodné řeči to znamená Trosky ztracených světů a první řev, který při poslechu uslyšíte, bude Voices from the Daaark! Tedy amen. Když bych měl ještě doplnit informaci pro ty, kteří nemají Abraham naposlouchané a dumají nad tím, strefí-li se jim do vkusu, tak vězte, že Abraham patří do obrovského vleku kapel zrozeného z odkazu Neurosis. Předskakovali The Ocean, Cult of Luna a najdete u nich podobnost nejen na druhé jmenované (občas docela hodně, třeba v Maudissements nebo Our Words Born in Fire), ale na celou řadu podobných, post-cosi apokalyptických škarohlídů, jejichž řada je poměrně dlouhá.

V čem oproti ostatním Abraham vynikají nebo v čem jsou od ostatních odlišitelní? Řekl bych v ničem, nebo skoro v ničem. Jejich rukopis je jasně veden zmíněnými vzory a v jejich muzice (a platí to i na nové desce) je strašně snadné tohle všechno zaslechnout - třeba hodně moc Neurosis v Ravenous Is the Night nebo A Celestial Funeral. Oproti svým učitelům víc do krajností ženou sonickou tryznu posluchače a tomu podřizují jak vedení nástrojů (disharmonie, disonance), tak zvukové ošetření nahrávky, které má ambice působit fyzickou bolest. Jejich pohled na realitu je temný, depresivní a člověku nemá věstit nic dobrého. Dobře mu tak.

Débris de mondes perdus oproti minulému albu zkrátilo stopáž na přiměřených 45 minut a na osm skladeb, takže poslech máte šanci přežít. Nečekejte hezké písničky, nečekejte melodie, nečekejte žádné zpívánky. Abraham servírují deprimující hudební flow, v němž se příliš nehledí na kompoziční kosmetiku, ale na topení se v depresích. Podladěné nástroje, bicí zahalené v mlhovině, trýznivý hlas, nebo aspoň to, co z něho zbylo, kytary hrající spíš pozpátku než dopředu, zmar a zkáza všude okolo. Blood Moon, New Alliance jako dobrý příklad za všechny.

Trochu paradoxně může přílišná intenzita desky a na ní obsažených skladeb vytvářet lehký zádrhel spočívající v tom, že všechno je naservírováno moc naráz, moc prvoplánově a zjednodušeně. U těchhle kapel mám rád větší než malý podíl gradace, postupný rozvoj kompozic, prohlubování atmosféry, postupné omotávání posluchače, který je ve finále zcela v příběhu desky, když to na něj začne všechno padat. Nechci tím tvrdit, že by se Abraham na tento aspekt naprosto vybodli, ale přistupují k němu s jistou lehkovážností a nedoceňují naplno možnosti tohoto přístupu. Prostě na vás hned v úvodu začnou řvát, pak vás vezmou kladivem po hlavě a pak doufají, že vám otřes vydrží po zbytek poslechu.

Bez ohledu na jistou předvídatelnost a ne zcela suverénní přístup k budování atmosféry je Débris de mondes perdus slušná deska žánru, pro který mám slabost. Nebudu tvrdit, že by přicházela s něčím novým a neotřelým, a že to, co nabízí, byste jinde nenašli v jakostnějším vydání. Našli a docela snadno. Stejně tak nebudu tvrdit, že její zcela záměrně potrhaný zvuk je něco, čím se chci pravidelně živit. Jen občas. Jen občas si udělat blbě, trochu se v tom porochnit a pak vypumpovat žaludek a s klidem hledět k horizontu světlých zítřků. Jestli nějaké budou.