Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jednočlenný elektronický projekt Absorver patří k těm několika málo výjimkám, s nimiž opouštím svoje komfortní teritorium kytarové muziky a zkouším především sám sobě prošlápnout trochu jinou cestu. Mezi ty výjimky patří třeba finský projekt Jääportit, za nímž stojí zmrzlý muž Tuomas Mäkelä, anebo třeba slovenská parta Autumnist, která mě svého času učarovala překrásně vyvedenou deskou Sound of Unrest (2013, zkuste ZDE). A byly to z mého omezeného pohledu jisté styčné body právě s těmito dvěma protagonisty, které sehrály svou roli v okamžiku, kdy jsem stál před rozhodnutím zkusit nebo nezkusit tuhle krátkou nahrávku.

Všechno to začalo vlastně už u obalu, ze kterého jde chlad, je z něj cítit samota, ztracenost v prostoru, ale i jistá forma klidu, ticha a smíření. A jakási nejednoznačnost, rozostřenost. Ostatně i ten titulní obrázek možná ani není titulní a když si koupíte vinyl, rozložíte vložený obal na celou šířku, zjistíte, že všechno je vlastně jinak. Mimochodem vinyl se snad kromě toho, že je vložený pouze do plastového sáčku (z něhož se nešikovně vytahuje), vyloženě povedl, a kromě zmíněného rozkládacího obalu obsahuje ještě menší cosi jako pohlednici, trochu větší podobný arch, download kód, samolepku a pár dalších propagačních drobností. Takže takové příjemné sběratelské vetešnictví, z něhož doslova září fialová 12-palcová deska (všechno ostatní spjaté s grafikou nahrávky je laděné černobíle). Ostatně fotku máte níže, takže se můžete podívat.

Podobně jako u Jääportit i v případě této desky je primárním pocitem zima. Ladění, volba zvuků, ruchů, nástrojů, rejstříků, z toho všeho jde mráz a jinovatka. Současně ale i klid, daný pomalým, pozvolným tempem celé desky. Adama Mészárose coby jediného tvůrce Absorver si neumím představit jinak než jako zasněného melancholika, protože přesně taková je i jeho hudba na Absorvations. Čistě pocitová, náladová. Pár motivů, žádná velká kompozice, ale spíš sázka na repetici a příjemné hudební flow. Zaposlouchat se je vlastně až neuvěřitelně snadné, přirozené, byť třeba poslední věc Tumult má výrazně zneklidňující charakter.

Kromě syntezátorů, beatů, ruchů a další elektroniky, mnohdy různě pošramocené a přetvořené (glitch), album obsahuje i nástrojové (nebo nástrojům podobné) stopy s dominujícím saxofonem, jehož zvuk se přes načrtnuté prostory nese s velkou noblesou (Thaw II). Místy jako by zněla trubka či nějaký jí podobný dechový nástroj (anebo zvuk), což možná bude i důvod, proč v úvodu zmiňuju jistou spřízněnost s Autumnist. Ať už je to ale jak chce, ať už se jedná o nástroje nebo jejich elektronickou obdobu, celkový obraz je po aranžérské stránce sladěn výborně a velmi citlivě podřízen celkovému vyznění - jako zvláštnímu a i přes pozvolné tempo velmi intenzívnímu tripu. A v té chvíli je docela jedno, jestli je to trip rozlehlou severskou krajinou, nebo zákoutími vlastní duše.

Nahrávka je rozdělena na dvě strany desky v poměru čtyři ku třem skladbám a velmi netradičně (a z mého pohledu i trochu nešťastně) je říznutá na každé straně jinou rychlostí. Strana A klasicky na 33⅓ RPM, strana B pak na 45 RPM. Při otáčení je potřeba na to myslet, jinak vás čeká ještě o něco pomalejší a melancholičtější poslech. Jinak je ale Absorvations čistá radost a výborný společník na úplný závěr dne.