Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Krása, čistota a hloubka. Nejpříhodnější slova pro přirovnání významu umění, které stvořili Portugalci Sinistro. Tak spalující uhrančivé dílo nabité emocemi spolu se šťastnou rukou kompoziční se často nepotkává. Závažnost a tíha bytí cákají na všechny strany, emoce a hluboký osobní prožitek nacházím v každém hudebním póru i nádechu. Tak rozmanité a rozpřažené album napříč styly i emocemi se nedaří nalézt na počkání. Exotiku, netradiční tmavé portugalské nálady a harmonie sype z rukávu emočně nabitá vokalistka Patrícia. Svým rozmanitým projevem uchvacuje a občas zasouvá kvalitní hudbu do pozadí, byť neprávem. Jedna skladba dokáže sdělit mnoho myšlenek a přinést několik emočních vln, že by i nejeden zavedený mistr žánru mohl závidět.

Brázda načrtávaných pocitů by mohla mít hloubku mnoha kilometrů, kdyby někdo uměl zhmotnit velikost modelu, který ztvárňují Sinistro. Tu a tam mohou k hudbě napadat asociace na bastarda zkříženého z My Dying Bride a Leprous, ale bylo by to značně omezující porovnání spalující tvorby Portugalců. Nikam se neženou, vše propírají důkladně do posledního vlákna, nevynechají jediný detail, kterým by mohli poškrábat v podvědomí a důsledně se patlat s tmavými odstíny.

Album není jen o tíži, umí mimo jiné hladit nebo být hravější a křehčí. Kompozice, které primárně nevychází z doomových oblastí, vyrůstají z alternativnějších rockových podhoubí. Klid a rozjímání, přidávají albu na výrazné dramatičnosti a zvýrazňují neklidné a nervy drásající gradující skvosty. O to výrazněji vyznívají nesmlouvavé důsledné doomové vlny. Kopce znepokojujících a přesto krásných emocí tvoří i famózní výkon Patrície, která na sebe bere jednu roli za druhou. Vyjmenovat je přináší úkol znamenající hodně času i místa. Její vyprávění jako by nic na oko neřešilo a jen plynulo, dokud sama sebe neodpálí. Uspaného a ukolébaného pozorovatele do nevědomí z reálného světa pohlcuje proud rozdivočených emocí, který ho strhává s sebou do hlubin bez možnosti vymanění se.

Občas se z alba vyřinou horké smrduté gejzíry avantgardy či návykově příjemných disharmonií, které usvědčují tvůrce z přemýšlení a příjemného důvtipu. Nechuť stylově stagnovat mi je příjemná, stejně tak odvaha kráčet napříč styly po svém. Tyto prvky dokáží zúročit i v poklidných houpavých skladbách, které konejší a hladí, ale hlavně vždy přinesou něco, co v jiném krámu nenajdete. Hudba zdánlivě pokojně teče jako klidný potok v malebném meandrovém korýtku bez lidského doteku mechanismy, který se kdykoliv může změnit v rozbouřený vše beroucí živel. Ale také nemusí. Občas jsou zvyklosti zpřetrhány a neočekávané se stává denním pokrokovým chlebem. Závěrečným tučným součtem a monotónní vytrvalostí tvůrců, která je potřebná pro postupné kultivování dramatických momentů a vrcholů, zatloukají víko bedny krásnými fortelnými hřeby nad výtečným zanechaným dojmem. Uhrančivé dílo, které rozcupuje vaše rozpoložení a naladí vás na svoji notu.