Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kromě nějakých zmínek v seriálu redaktorských ozvěn jsme na Echoes o kanadské kapele Billy Talent ještě nepsali, a i když by to mohlo přizvukovat názoru, že jejich muzika je pro děcka a že od psaní o nich jsou jiné plátky, není tomu tak. Osobně tuhle kapelu sleduju od přelomu milénia (prakticky od počátku pod názvem Billy Talent) a nemám nejmenší problém s tím, jestli je to snad kapela pro masy, protože ze své pozice jsem tohle dělení na popík a opravdovou kvalitu pro tvrďáky nikdy nepraktikoval. Jsou výborné popové kapely a dementní metalisti, a stejně tak je tomu i naopak, byť samozřejmě rozumím tomu, když chce někdo vidět svět černobíle. Je to jednodušší, snazší pro orientaci, méně náročné na mozek (pozor, myšlení bolí!) a poslední dva roky tuhle realitu v extrémní podobě žijeme denně.

V případě této punk-rockové kapely ovšem nic do extrému hrotit nebudu, protože jejich muzika je přesně o opačném přístupu – svým způsobem je to rockový popík, muzika do pohody, muzika pro chvíle, kdy nechcete moc dumat nad kvalitou produkce i nad kvalitou politické scény. Je to muzika pro chvíle, kdy chcete všechno hodit za hlavu, anebo tu hlavu zabořit hluboko do písku a aspoň chvíli si užít pocit, že je všechno v pořádku a že na tomhle světě není takový bordel. Za sebe nemám vůbec problém s tím, že přesně v těchto chvílích se čistíte pomocí Blut Aus Nord nebo Oranssi Pazuzu, občas to tak mám taky, ale občas si pustím tohle. Proč? Billy Talent jsou neuvěřitelní hitmakeři (Michala Davida prosím ne) s neuvěřitelným citem pro rockovou skladbu, pro rytmickou hru, pro pěvecké harmonie, pro melodie – jednoduše řečeno umí napsat skvěle fungující píseň a umí jich napsat několik desek za sebou. To, že nejsou žádná rychlokvaška o dvou singlech, už myslím dávno prokázali.

Za svou kariéru vydali s tou aktuální šest dlouhohrajících desek a první tři vydané pěkně ve tříletých intervalech (2003 – 2009) mám nejraději. Ještě čtvrtá Dead Silence (2012) stihla stejný odstup, ale už ta další, pátá deska Afraid of Heights (2016), si to o rok protáhla. Novinka to pak natáhla na šest let a nepsal bych o tom tak podrobně, kdyby to polevení (a asi únava?) nebylo slyšet i v hudbě samotné. Novinka zdaleka nemá takovou energii jako starší desky a jestli to přičíst prostému faktu, že členové kapely mají blíž padesátce než třicítce, nebo v tom hledat něco jiného, si netroufám tvrdit s jistotou.

Náznaky dřívějšího entuziasmu jsou na ploše desky rozesety jen velmi řídce a rytmicky svižných skladeb jako Reckless Paradise mnoho dalších nenajdete. Z větší části desky je naopak cítit únava, a i když tahle jízda na půl plynu může být ve srovnání s okolím pořád hodně, ve srovnání s vlastní historií to hodně není. Snad jako by tenhle stav kapela nějakým způsobem vnímala, protože nevím jak jinak si vysvětlit nápad zapojit do dvou skladeb dechovou, respektive smyčcovou sekci. Že by pokus o umělecký dojem? Hned úvodní Forgiveness I + II servíruje ve své druhé polovině dost patetickou pasáž postavenou na kvartetu dechových nástrojů a jestli nebylo dosaženo hranice kýče, bylo to jen o nejmenší fous. Podobně to platí pro skladbu The Wolf, v níž se objevuje komorní smyčcový orchestr a ani tady nejsem přesvědčen o tom, že punk-rock by se měl ubírat tímto směrem. Obecně mám zapojení podobných nástaveb do rockové muziky rád, ale jednak nejsem přesvědčen, že to Billy Talent vzali za správný konec a jednak si pořád myslím, že do těchto nadžánrových exkurzí by se měly pouštět úplně jiné soubory.

Crisis of Faith z pohledu posluchače funguje nejvíc v rovině pohodového společníka, kterého si k sobě připustíte pod podmínkou, že předem vyloučíte intelektuální debatu a budete jen tak tlachat o počasí, o holkách a o tom, jak to kdysi bylo všechno fajn. V ten moment si všechno dosedne, svět bude zalit sluncem a bude vám více méně jedno, že druhý den se stejně probudíte do té samé reality jako před tím. Do ní tak nějak zapadá i poměrně porouchaný zvuk, který nedoporučuju dávat do sluchátek nebo se jej snažit přehrát na něčem trochu slušném. Bude to bolet. Přehrávátko za pět stovek, teráska, pivko, podvečer, pohoda, dlouhej kouř. Někde tady to je.