Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Accept se výborně uvedli zpět na scénu klasickým albem "Blood Of The Nations“, lepší comeback si pradávný fanoušek těchto heavy metalových harcovníků ani přát nemohl. Zbývalo jediné k dokonalosti, aby u mikrofonu zahřměl malý velký muž - Udo Dirkschneider. Udo však dal přednost svému slušně frčícímu sólovému projektu a poučen minulostí nechtěl tempo přerušit. S odstupem času si myslím, že toho nyní trochu lituje, ale zahořklost v tomto bardovi jistě už dlouho nemá podhoubí pro růst a bývalým společníkům úspěch přeje. Accept podruhé v historii museli řešit otázku kdo k mikrofonu místo Uda. První změna (David Reece) na tomto postu znamenala příklon k americkému střihu kovu na albu „Eat The Heat“, mělo hodně zajímavou, na Accept netypickou atmosféru a po letech se k němu občas vracím (pozor na remaster, je tragicky zvukově ošetřen). Otočení kormidlem však spousta příznivců neskousla a Accept šel na čas k maceškám, dokud nedošlo k reunionu s Udem. Druhá cizácká volba v historii Accept - Mark Tornillo, je tak dokonalá náhrada samotného Uda bez kompromisů. To co kapela nalezla v hrdle Američana Tornilla, by ve švýcarských tavebních společnostech šlo vyvažovat zlatými kilovkami, které na hodnotě neztratí v jakékoliv době.

Zpět k dnes podstatnému, Accept plni nadšení a elánu v roce 2010, nahráli klasické album, evokující nejlepší doby těchto bývalých Solingenců, se kterým se jim ladně vrátilo na prkna pódií, kde sklidili zasloužený úspěch a utišili žízeň dávných příznivců Accept, kterým UDO spršky nestačili. Ale co dále? Vrátit se zpět na scénu dobrým klasickým albem je jednodušší, než svoji pozici potvrzovat, případně naznačit co je v aktuálních silách skupiny. Accept jasně spadají do kategorie klasiků, od kterých nelze čekat posuny nebo experimenty. Tuto pravdu jednoznačně novinkovým albem „Stalingrad“ jen parafují. Možná už někoho nudím rozvláčným táhnoucím se úvodem, ale co napsat o tak klasickém díle jiného, než to, že je klasické, a co dál?

Udržet si odstup a jakž takž dobrou objektivitu, neboť jsem na souboru vyrůstal a byl kojen jejich kovem je enormní zátěží. Tasit superlativa by bylo možné a věřím, že spousta "true" nebo mladších příznivců tak novinku bude cítit. Stalingrad je však tak strnule klasické, až se mi nelíbí. U prvotiny po reunionu bych byl ještě shovívavý, ale to co se děje na Stalingradu, bych bez obalu označil jako zbytkový materiál odštěpený při produkci předchůdce. V žádném případě se nejedná o špatné skladby. Klasika se všemi atributy, výtečně zahraná a bezchybně odzpívaná, ale já prostě zívám, klasika, klasika a klasika, těžba ze zlatých alb minulých. Zde vidím hlavní kámen úrazu materiálu. Znovu chybí trocha ochoty lehce v rámci vlastních možností občerstvit svůj výraz něčím netypickým, tím, co vždy dělalo velká alba velká. Tady znalec diskografie Accept může ke každému motivu či melodii, jen vytahovat jednotlivá alba, kde podobné bylo ke slyšení.

Album je klasickou oslavou tváře heavy metalu, kterou si Accept po většinu kariéry budovali a spoluutvářeli. Nechybí nic, co by si příznivec kapely přál slyšet. Stalingrad jako celek nezní špatně, ale přidaná hodnota žádná, ale nechci se spokojit jen s dalším produktem. Nemá pro mne žádnou trvalejší hodnotu, kterou je možno dlouhodobě opěvovávat. Neotřásá základy, tedy klasickými alby Accept, neb je pouhým odkopkem jejich kořenového systému, který sic může plodit stejně kvalitní plody, ale také nemusí. Dále jsem nespokojen s plochostí a uřvaností produkce, která neustále naplno útočí, a jako balzám mi pomáhají stará alba v původním vydání, kde ona dynamika a prostorovost má sílu vyniknout. Zvuk Stalingrad zahlušuje dobrý pocit z poslechu.

Snaha být i pozitivní, mi v poslední době schází, a tak se raduji z podstatné maličkosti, že tady Accept jsou. Znovu chci říct, že Stalingrad je to nejryzejší, co mohli Accept vydat, a jak nejlépe navázat na návratové album z roku 2010 a na svoji klasickou éru let devadesátých. Jedná se hladký vycizelovaný svár bez viditelného přechodu. Z tohoto pohledu by nebylo co řešit, fůra bodů v hodnocení by byla naložena jednoduše. Mě prostě vadí ta úzkoprsost a podobnost. Ždímání a recyklování, a to doslovné. Jsem rozpolcen a objektivně nemohu říct, že je album pecka. To jsem chtěl napsat pozitivní odstavec, tuto fušeřinu nechám erudovanějším velkým periodikům žijícím v komerční sféře a ty musí chválit, aby v dnešní těžké době vydřeli groš. Mě album vyčerpává a nic mi nepřináší a nepředává. Trochu radosti a naděje těžím v „Shadow Soldier“, který ovšem také hluboce těží z pradávné tvorby zúčastněných. Navíc motiv a melodie nemají možnost v moderním zvukové vřavě vyrůst do prostorovosti dávných epických klenotů z tvorby Accept.