Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Accept - Stalingrad (Brothers in Death)

AcceptStalingrad (Brothers in Death)

Michal Z27.4.2012
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Klasické album veteránů Accept, zdá se býti potvrzením trvalosti tohoto tělesa na scéně. Album se valí neomaleně a svým soundem, poplatným době, drtí vše v dosahu. Posílám jasný vzkaz kapele i vydavateli a lidem starajícím se o technickou stránku nahrávky - takhle NE. Za urvané peníze chci kvalitu, nikoli ořezaný brak. Navíc se nemohu ubránit dojmu, že pánům lehce dochází čerstvý kompoziční dech.

Accept se výborně uvedli zpět na scénu klasickým albem "Blood Of The Nations“, lepší comeback si pradávný fanoušek těchto heavy metalových harcovníků ani přát nemohl. Zbývalo jediné k dokonalosti, aby u mikrofonu zahřměl malý velký muž - Udo Dirkschneider. Udo však dal přednost svému slušně frčícímu sólovému projektu a poučen minulostí nechtěl tempo přerušit. S odstupem času si myslím, že toho nyní trochu lituje, ale zahořklost v tomto bardovi jistě už dlouho nemá podhoubí pro růst a bývalým společníkům úspěch přeje. Accept podruhé v historii museli řešit otázku kdo k mikrofonu místo Uda. První změna (David Reece) na tomto postu znamenala příklon k americkému střihu kovu na albu „Eat The Heat“, mělo hodně zajímavou, na Accept netypickou atmosféru a po letech se k němu občas vracím (pozor na remaster, je tragicky zvukově ošetřen). Otočení kormidlem však spousta příznivců neskousla a Accept šel na čas k maceškám, dokud nedošlo k reunionu s Udem. Druhá cizácká volba v historii Accept - Mark Tornillo, je tak dokonalá náhrada samotného Uda bez kompromisů. To co kapela nalezla v hrdle Američana Tornilla, by ve švýcarských tavebních společnostech šlo vyvažovat zlatými kilovkami, které na hodnotě neztratí v jakékoliv době.

 

 

Zpět k dnes podstatnému, Accept plni nadšení a elánu v roce 2010, nahráli klasické album, evokující nejlepší doby těchto bývalých Solingenců, se kterým se jim ladně vrátilo na prkna pódií, kde sklidili zasloužený úspěch a utišili žízeň dávných příznivců Accept, kterým UDO spršky nestačili. Ale co dále? Vrátit se zpět na scénu dobrým klasickým albem je jednodušší, než svoji pozici potvrzovat, případně naznačit co je v aktuálních silách skupiny. Accept jasně spadají do kategorie klasiků, od kterých nelze čekat posuny nebo experimenty. Tuto pravdu jednoznačně novinkovým albem „Stalingrad“ jen parafují. Možná už někoho nudím rozvláčným táhnoucím se úvodem, ale co napsat o tak klasickém díle jiného, než to, že je klasické, a co dál?

 

Udržet si odstup a jakž takž dobrou objektivitu, neboť jsem na souboru vyrůstal a byl kojen jejich kovem je enormní zátěží. Tasit superlativa by bylo možné a věřím, že spousta "true" nebo mladších příznivců tak novinku bude cítit. Stalingrad je však tak strnule klasické, až se mi nelíbí. U prvotiny po reunionu bych byl ještě shovívavý, ale to co se děje na Stalingradu, bych bez obalu označil jako zbytkový materiál odštěpený při produkci předchůdce. V žádném případě se nejedná o špatné skladby. Klasika se všemi atributy, výtečně zahraná a bezchybně odzpívaná, ale já prostě zívám, klasika, klasika a klasika, těžba ze zlatých alb minulých. Zde vidím hlavní kámen úrazu materiálu. Znovu chybí trocha ochoty lehce v rámci vlastních možností občerstvit svůj výraz něčím netypickým, tím, co vždy dělalo velká alba velká. Tady znalec diskografie Accept může ke každému motivu či melodii, jen vytahovat jednotlivá alba, kde podobné bylo ke slyšení.

 

Album je klasickou oslavou tváře heavy metalu, kterou si Accept po většinu kariéry budovali a spoluutvářeli. Nechybí nic, co by si příznivec kapely přál slyšet. Stalingrad jako celek nezní špatně, ale přidaná hodnota žádná, ale nechci se spokojit jen s dalším produktem. Nemá pro mne žádnou trvalejší hodnotu, kterou je možno dlouhodobě opěvovávat. Neotřásá základy, tedy klasickými alby Accept, neb je pouhým odkopkem jejich kořenového systému, který sic může plodit stejně kvalitní plody, ale také nemusí. Dále jsem nespokojen s plochostí a uřvaností produkce, která neustále naplno útočí, a jako balzám mi pomáhají stará alba v původním vydání, kde ona dynamika a prostorovost má sílu vyniknout. Zvuk Stalingrad zahlušuje dobrý pocit z poslechu.

 

Snaha být i pozitivní, mi v poslední době schází, a tak se raduji z podstatné maličkosti, že tady Accept jsou. Znovu chci říct, že Stalingrad je to nejryzejší, co mohli Accept vydat, a jak nejlépe navázat na návratové album z roku 2010 a na svoji klasickou éru let devadesátých. Jedná se hladký vycizelovaný svár bez viditelného přechodu. Z tohoto pohledu by nebylo co řešit, fůra bodů v hodnocení by byla naložena jednoduše. Mě prostě vadí ta úzkoprsost a podobnost. Ždímání a recyklování, a to doslovné. Jsem rozpolcen a objektivně nemohu říct, že je album pecka. To jsem chtěl napsat pozitivní odstavec, tuto fušeřinu nechám erudovanějším velkým periodikům žijícím v komerční sféře a ty musí chválit, aby v dnešní těžké době vydřeli groš. Mě album vyčerpává a nic mi nepřináší a nepředává. Trochu radosti a naděje těžím v „Shadow Soldier“, který ovšem také hluboce těží z pradávné tvorby zúčastněných. Navíc motiv a melodie nemají možnost v moderním zvukové vřavě vyrůst do prostorovosti dávných epických klenotů z tvorby Accept.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky