Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Decline of the I, respektive A.K. na Johannes rozjíždí novou trilogii. Ta první byla završena pevně ukotveným albem Escape, které nastínilo možné cesty pro budoucí časy. Nutno dodat, že ani jedna varianta se nestala pravdou. Johannes i přes společné body a typický rukopis je v podstatě dokonale odlišnou nahrávkou, kterou s minulostí spojuje pouze A.K. Také sestava, která Johannes nahrála je komplet nová. Nejvýraznějším jménem mezi novici je bývalý kolega pana šéfa z The Order of Apollyon, SK. Jeho nejznámějším působištěm je Temple of Baal nebo Arkhon Infaustus. S takovým tlučmistrem v zádech se dají dělat zázraky. Zatímco se v první trilogii kapela zaměřila na dílo francouzského chirurga Henriho Laborita, v Johannes se počíná rozvíjet filozoficko-psychologické a teologické bádání dánského filozofa Sørena Kierkegaarda.

O tomhle pánovi se dá říct, že se jedná o postmodernistu, humanistu a individualistu s velkým zaměřením na emoce, realitu, lidské osudy a jejich zakomponování do svých úvah. Zajímavostí a možná i důvodem proč se A.K. rozhodl věnovat právě jemu, může být fakt, že Kierkegaard své myšlenky rozpracovával z pohledu různých postav, aby si čtenář následně názor utvořil sám. Ne, nejsem zas tak sečtělý a už vůbec ne vzdělaný tímto směrem, neznám jeho dílo ani povrchně. Tohle jsem si poskládal z internetu. Jsem však navnaděný do jeho knih nahlédnout a něco z jeho myšlenek vstřebat.

Kdo je obeznámen s produkcí Decline of the I, ví, proč jsem se krapet zasekl u lyriky. Filozofie, poezie a vůbec myšlenky mají pro A. K. velký význam. Decline of the I své umění chápou komplexně. Stejně bohatá jako texty, je i hudební, potažmo vizuální stránka. Schválně mrkněte na klip ke skladbě The Veil of Splendid Lies, nebo vzpomeňte na starší klipy a trailery. A. K. skládá s rozmyslem. Všechno má své místo a důležitost.

Minule jsem vzpomněl, že každá novější nahrávka má o jednu skladbu méně, než předešlá. I tentokrát jedna položka ubyla. Johannes má pouhých pět skladeb. Říkám si, jaké to bude, až přijde na řadu čas, kdy bude mít album pouze jednu píseň. A pak? Nic? Specifikem každé desky Decline of the I je každopádně fakt, že se nikdy nic neopakuje, že je vše pokaždé jiné. Na styl Johannes jsem si musel zvyknout. Tempo skladeb je většinou spíše pomalé, nálada velice ponurá. Sem tam se probleskne jistá vznešenost, oslava, rychlost, švih, black…, aby se následně vše vrátilo zpět. Nový sólový pěvec SI na sebe nestrhává veškerou pozornost jako jeho předchůdci. A. K. mu nejen sekunduje, ale vřeští i na své poměry často. Jistý prostor dostává i hráčka na baskytaru ukrývající se pod pseudonynem AD. Klasické blackové vřískání je doprovázeno chorály, mluvením a křičením. Plus dívčí zpívání a mluvení.

Bezmála hodinová porce je výživnou dávkou post/blackového běsnění. Skladby a tím pádem celá deska má tendence směřovat takřka do scénického umění černobílého tápání mezi stíny. Každý má svoji noční můru. I ty. Při poslechu má neodkladný pocit únavy. Stále čekám úlevu v podobě vyvrcholení či jasného směřování. To se však neděje. Kdykoliv už to vypadá, že se skladba rozběsní a bude klid, nestane se tak. V podstatě bych Johannes přirovnal k prvnímu dílu filmové trilogie, nebo pilotu k seriálu. Všechno se v něm nastíní, ale dohromady se nic nedozvíte. Jen vytušíte. To Inhibition bylo jiné kafe a jasnější masakr.

Dříve notně užívaná elektronika nemá na Johannes příliš znatelné zastoupení. Uslyšíte ji. Vlastně často, ale pod nánosem mohutných sborů a symfonična nefunguje na první dobrou. Raději vše shodí divokou šarádou a komedií. Specifikem nahrávky tedy není vše posluchači předvést a vysvětlit. Pouze ho naláká a unikne…