Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Dalo by se předem říct, že nové album švédských melodiků SOILWORK je po letech předvádí ve vrcholné formě. Po letech stagnace se vrací nadšení a plni nevybouřené energie. Už předchůdce novinky „The Panic Broadcast“ nabídl lepší porci výživné krmě než předešlá alba, ale to pravé mělo teprve přijít.

Taky jsem patřil k pochybovačům, kteří poukazovali na opětovný odchod skladatelského umělce Petera Wicherse, na vychladnutí potřebných emocí a patřičného drive. Navíc avizovaná dvě alba najednou, to by semlelo i protřelejší interprety. Počkali jsme si tři roky a výsledek stojí za to. Každé z alb by uspělo i samostatně. Druhá deska totiž nenabízí žádnou prázdnou výplň, bonus ani vatu. Hodinu a půl toho nejlepšího, co SOILWORK dnes dokáže. Tedy strhující melodie, groove metal, progresivní výboje muzikantů, ovšem bez onanie, i na ten pop dojde, rozhodně však inteligentní a bez patosu. Kapelou proklamovaná rovnováha mezi minulostí a současností se zdá víc než jen trefná. Hlavním pojítkem mezi písněmi je svěžest a kupodivu až mladická dravost. Jak vidno, odchod Wicherse SOILWORK neuškodil, naopak, nikdy nezněli takhle vyrovnaně a pestře zároveň. Dvacet skladeb má tak rozličnou strukturu, že by jeden nevěřil, jak to může držet pohromadě.

Ihned ze začátku do vás pere agresivní síla v podobě zběsilých bicích Dirka Verbeurena. Jako by to ani nebyl on, kdo natočil nejslabší desky SOILWORK. Strojově přesné, rychlostně připomínající jeho dávné působiště ve francouzských Scarve. Zároveň se umí citlivě rozparádit a vyhrát si s harmoniemi do dokonalosti. Jeho rytmický kolega, starý harcovník Ola Flink nepumpuje jenom spodky. V záplavě chytrých kytar se jeho nástroj neztratí a dere se neustále na povrch, aby vedl. Vzápětí se jako slušný chlapec opět vrací do role podprahového průvodce. Kytarový tandem tvořený Dirkovým bývalým kolegou ze Scarve - Sylvainem Coudretem - a novou tváří - Davidem Anderssonem - válcuje celek na kousky a zároveň je drží pevně v rukou. Nádherná sóla, těžkotonážní riffy, výlety do akustických sfér jsou zde přeplněné skvělými nápady. Občasný deathový odér mě příjemně zaskočil stejně jako naprosto přirozený přechod do klidných vod. Nad tím vším ční hlasový všeuměl Strid. Nikdy nebyl v takové kondici. Prakticky nabízí všemožné barvy, důrazy a hlavně jistotu, kterou vetkl do všech míst. Řve jako saň, za jeho expresivní řevy a zpěvy by se nestyděli ani takoví Anselmo nebo dávný guru SOILWORK Devin Townsend, který jim produkoval podle mě nejlepší desku „Natural Born Chaos“ a kde se také objevil i jako host. Když začne Strid zpívat čistým hlasem, neztrácí sílu a melodie, které se nesou z jeho hrdla, nutí ostatní zpěváky přemýšlet, jak docílit takového umění a pochybovat o svém vlastním přínosu. V rámci extrémního metalu není mnoho jmen, které se mohou chlubit takovým talentem. Když tedy vyjmeme Akerfeldty, Deviny či Dany Swanö a žánrového souputníka Christiana Älvestama.

Přemýšlím, jestli má cenu vytahovat jednotlivé písně a vyzdvihnout je povrch. Můžu zmínit otvírák druhého disku „Entering Aeons“, který, byť bez zpěvu, umí pěkně navodit dychtivou atmosféru k poslechu celého alba. Stejně druhá instrumentální záležitost „Loyal Shadow“, funguje jako běžná píseň, tedy nikoli jako předváděčka muzikantského umu, ale pěkně houpavě připraví náladové ucho k „Rise Above the Sentiment“. Moderní crossower, jehož jsme svědky na „The Living Infinite“, je absolutně plnovitamínový. Nekonzervativní posluchač zde nalezne vše k dobré chuti. Nevím, jak se budou k novince stavět staří fanoušci, protože melodeathový návrat k dávným časům se nekoná. Nicméně tuším, že SOILWORK v současnosti opět platí za významné jméno, které budou další citovat.