Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
ACOD - Cryptic Curse (EP)

ACODCryptic Curse (EP)

Jirka D.27.2.2023
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (#AO-213) // promo od vydavatele
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: Tři skladby působící trochu jako výstřel do tmy. Než se začne něco dít, je konec.

Francouzská formace ACOD by vám neměla být tak úplně neznámá, protože to není vůbec dlouhá doba, co o jejich poslední řadové desce psal kolega Garmfrost. Album Fourth Reign over Opacities and Beyond vyšlo loni v září a bylo v pořadí pátou dlouhohrající nahrávkou kapely, u které je vlastně otázka, jestli se jedná o kapelu jako takovou nebo spíš o projekt Jérômeho a Frédérica. Jeden zpívá, druhý nahrává komplet nástroje vyjma bicích, které jsou v rukou bůhví koho, pokud vůbec jsou v něčích rukou. V důsledku je to asi jedno, na finální dojem to má pramalý vliv.

 

Tedy krátce po vydání výše zmíněné desky, kterou kolega pochválil jen docela skromně (čtěte ZDE), vyšlo letos v únoru album další, tentokrát v rozsahu EP. Tři skladby, úhrnem něco přes sedmnáct minut, no a k tomu samozřejmě otázka proč to? Pokud mi totiž neuniklo něco podstatného, jsou to tři nové věci, k nim žádné další bonusy, žádné raritky, možná bych napsal i živáky, když bych neměl pochybnost, jestli tahle formace vůbec hraje živě. Prostě tři. Je to málo?

 

Je.

 

ACOD hrají podle metalové encyklopedie black / death metal, podle mého kolegy ještě navíc melodický, za mě je to takový ten black nadopovaný orchestracemi, který svého času docela dobře váleli třeba Dimmu Borgir. Konkrétně si můžete dosadit období počínaje rokem 1997 (Enthrone Darkness Triumphant) a konče rokem 2003 (Death Cult Armageddon). Neříkám, že ACOD jsou jako Dimmu Borgir, ale jistá podobnost tam slyšet je, třeba v té snaze o epické vyznění jednotlivých skladeb právě díky těm umělohmotným orchestracím. ACOD se docela snaží (a nutno jim přiznat, že ne úplně marně) o takový ten velikášský feeling, o jistou velkolepost, o atmosféru velkých příběhů a velkých událostí. Aspoň takový je můj dojem z jejich muziky.

 

 

Problém samozřejmě nastává, když se do desky zkusíte zaposlouchat. Na jednu stranu vás bude brzdit jistá jednoduchost až triviálnost v provedení (byť o žádný vyloženě průšvih se nejedná), na stranu druhou když už se vám podaří najet na tu správnou vlnu, album skončí. Tahle muzika chce prostor, opravdu hodně prostoru, protože se ve všech ohledech tváří jako epické velko-drama, naslibuje vám příběh na pokračování s komplikovanou zápletkou a když už tomu konečně uvěříte, po první šarvátce naběhnou titulky.

 

Takže bez ohledu na to, jestli mi takhle muzika přijde dobrá nebo špatná, mi hlavou spíš vrtá důvod, proč měl někdo potřebu ji vypustit do světa v takto ořezané podobě. Zbytek z předchozího alba? Snaha prostě něco vydat? Nedokážu odpovědět. Možná přemíra nadšení a umělecký vítr v plachtách, který by po přečtení některých textů zasloužil lehce zkrotit.

 

In your eyes I see heaven / In your hands white magic spell

In your eyes I see hell / In your hands black magic spell

 

Ale což, třeba ty plameny a chrámy a kouzla a smrt a zkáza a obrácené kříže někomu nepřijdou jako patetický metal a sednou mu přesně do klína. Po pravdě jsem si těch poslechů v poslední době popřál taky docela dost. Zodpovědnost je moje druhé jméno a sedmnáct minut lze stihnout několikrát za den.

 

ACOD - Cryptic Curse EP digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky