Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Společnost bude stále srovnávat obě větve rozdělených Immortal, jak pohrobky nesoucí legendární název, tak urvaného sólistu a narcise Abbatha. "Nesmrtelné" je možné považovat za nositele tradičních hodnot severského black metalu a jejich poslední nahrávka je úctyhodné dílo. Ale i Abbath ve své tvorbě stále nese část dávného odkazu, spíše jeho melodičtější tvář.  

Tenhle chlápek má na hudbu trošku jiný recept a je vlastně dobře, že oba subjekty nemlátí tu stejnou slámu. Já si rád dám od obojího, zelí nebo šípková, a jejich vzájemné osočování mě vůbec nezajímá. Abbath asi nebude velkej sympaťák, ale dokud ho vidím jen na fotkách, tak mi jeho tvorba šmakuje. Havraní vokál v jeho podání je jedinečný a rozpoznatelný na sto honů. První album pod praporem Abbath se mi i přes slabý ohlas veřejnosti celkem líbilo. Bylo majestátní, dominující a příjemně melodické. Jestli se to stejné bude dát říct o jeho nástupci Outstrider, na kterém se podepsala zcela jiná sestava než u debutu, je zatím otázka. I přes nenápaditý obal s tradiční a už nudnou pandou je kapela Abbath nyní kvartet a principála obklopují hráči z kapel, o kterých slyšel asi málokdo. Fakt, ten obal je slabšího odvaru a smrdí sebeláskou, tady bych principálovi doporučil trošku skromnosti, sebereflexe a pružnosti. I když už jsme si zvykli.

Outstrider je podstatně kratší než jeho předchůdce, ale to vůbec nevadí. Ono netrvá dlouho a člověk má dojem, že Abbath na své nekonečné cestě tak trochu ztratil nit. Nebo možná jen zabloudil a zmateně se motá na místě. Oproti debutu se příjemně známá poetika a melodičnost brzy zají a já bych moc rád našel něco nového, něco, proč bych tohohle starého barda měl obdivovat dál. Současná recyklace témat mě zatím nechává chladným a neústupným k předloženým argumentům. Co se týče řemesla, deska je zahrána ve standardní kvalitě, tady není co vytknout. Své umění jak zkrotit svéhlavou hlavní kytaru ukazuje Ole André Farstad, který šéfovi odebral z hrbu nějaké povinnosti a je to určitě k dobru. Jeho hra je plná sólových perliček a rychlých výlevů chladné poetiky, a patří k tomu nejsilnějšímu, co deska nabízí. Jen škoda, že samotné hudební motivy notně pokulhávají a je cítit úbytek skladatelské invence. Ve skladbách je vždy dostatek základního materiálu, aby se z notového papíru mohla postavit na nohy, ale její životnost je druhu jepičího. Nahrávce vládne střední, pohupující se tempo, některá místa okrašlují akustické vyhrávky, ale nezapomíná se ani na rychlé vály, které ovšem nemají ryze blackmetalové rysy. Spíš je to takový hutný hevík s havraním hlasem coby tvrdící složkou. Zmalovaní mušketýři se středověkými kyji plnými hřebů by se měli raději zaměřit zpět na Immortal, kteří jsou pro mě více důvěryhodní.

Jen těžko bych volil výraznější skladbu, kterou bych mohl s čistým svědomím prohlásit za hit. Celé album je takové nijaké, ani temné, ani řádně heavy, prostě druhý nálev. Proto bude asi jen pro skalní příznivce ex-Immortalovského předáka. Oproti debutu je znát pokles potenciálu, vyčerpanost témat, ale zároveň je vidět, že to Abbatha pořád baví a tak tohle určitě nebylo jeho poslední slovo. Které by pro příště mohlo znít lépe.