Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
ACxDC - Antichrist Demoncore

ACxDCAntichrist Demoncore

Bhut25.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3
VERDIKT: Nářez kloubící grindcore a hardcore těch nejextrémnějších měřítek. Žádný prostor pro kompromis, nýbrž čistý výplach nepotřebující návodu.

Není střídavý proud jako střídavý proud. Zatímco jeden v poklidu tepe v rytmu rokenrolu a chytlavých refrénů, ten druhý běsní a nezvladatelně probíjí. Hovořím o kapele ACxDC, kterážto letos vydala album natlakované nebezpečnou energií.

 

Deska Antichrist Demoncore je nabušená dynamitem. Stačí jen zapálit roznětku a mohutná exploze divokého grindcoru spustí likvidační proces. Krátké, přesto ostré šrapnely zasahují cíl a zanechávají za sebou šílenou spoušť. Brutální výplach podobný plošné deratizaci. Pokud stále hledáte návod k zaplašení sousedů a vyprášení pavouků z reproduktorů, nechť je toto dílo vaším skromným pomocníkem. Tu a tam nechává svého hostitele vydechnout, aby se z toho deště nářezu drobátko vzpamatoval.

 

Může se stát, že z tohoto poslechu bude člověk poněkud nervózní a roztěkaný. Ono vlastně není divu, protože trhavé skoky v tempech jsou natolik rozrušující, že nenechají opravdu nikoho v klidu. Reakce jsou buď nadšené, nebo rozpačité, možná i naštvané. A to je právě ten kumšt téhle nahrávky – umí s posluchačem zacloumat a vyvolat u něj výraznou odezvu, ať už jakoukoliv. Buďto bude lamentovat, nebo křepčit v bláznivém rytmu. Jisté momenty jsou totiž neskutečně zběsilé. Oproti tomu album dokáže nepříčetnou hru vyvážit pomalými, nebo šlapavými pasážemi středního tempa. To jsou chvíle oddechu, kde jedinou výjimku tvoří až poslední skladba Give Up, která nejen, že je výrazně nejdelší skladbou na desce (má něco přes tři minuty), ale i její struktura spíše odpovídá bahennímu sludge doomu. Teprve když ucho posluchače doputuje až sem, uvědomí si, co všechno má za sebou. Že právě prošlo peklem s nezvladatelnou morálkou. Že ta prožitá epizoda byla natolik omamná, že se na ni vlastně nemůže hněvat. Rozhněvaná je totiž muzika samotná a dokonale pouští žilou.

 

Album má jasný cíl – upustit páru. Masakrózní smršť nejvyšších parametrů se zdánlivě pohodovým vyvrcholením. I přes svou krátkou stopáž dokáže smést z povrchu naprosto vše. Je jedno, jak takový výjev na scéně budeme nazývat. Může to být orkán, uragán, tornádo, tsunami, atomovka, meteor, sopka, a nebo power violence. Zůstaneme raději u hudebního názvosloví a nepřivolávejme žádné jiné přírodní živly mocných rozměrů, neboť i tato relativně malá nahrávka jednoduše dokáže ničit. Zkrátka nářez kloubící grindcore a hardcore těch nejextrémnějších měřítek. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky