Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když před pěti lety vyšlo společné split album Aosoth s Order of Orias, málo kdo měl o existenci australských Order of Orias tušení. V podstatě byl jejich příspěvek mnohými brán jako pouhý doplněk slavnějších Aosoth. Přesto u mě zvítězila zvědavost, díky které jsem dal na doporučení lidí s větším přehledem a poohlédl se po fantastickém debutu Inverse. Stále si říkám – jaké štěstí, že mě toto zlo neminulo a stalo se mým častým společníkem do dalších let. Po vydání onoho splitka bylo v kuloárech naznačováno, že další album bude co nevidět, což se ukázalo jako nepravdivé. Mezera mezi oběma řadovkami se rozprostřela skoro do dekády. Což by jinému mohlo zlámat vaz. Tím, že Order of Orias neznalo tolik lidí tehdy, nestalo se nic menšího, než že další album vydává stejný label jako předchozí (World Terror Committee) a že je sice kapela stále na začátku, ale díky svým schopnostem a všeobecném povědomí může oslovit fans i v dnešní době.

Kdo se těšil na mystiku a špinavou rozvážnost debutu, mohl by být odrazen extrémností novinky, která je často hodně vyhlazovací. Jiný i je i zvuk. Ten následuje moderní trendy a nechává za sebou podzemní šedivost. Zapomenuty jsou nezaměnitelné ponuře démonické vyhrávky. Co zůstalo v šeru minulosti, je nahrazeno výrazně zdatnějšími výkony a ohnivostí projevu. Svým způsobem nemám pravdu, když tvrdím, že rozvážnost a mystika debutu je ta tam. Ona ve skladbách zůstává dál, ale dokonale v odlišném kabátě. Zlém a nenávistném.

Dle kapelního facebooku se sestava scvrkla na dvojici A.S. - zpěv a D. A. – kytary. Zbytek staré sestavy je pryč. Pouze bicí nahrál hostující všeuměl Jarro Raphael (Nocturnal Graves, Impious Baptism, Coffin Lust), který se zhostil i role zvukového inženýra a album ošetřil také mixem.

Obrazovou část kapela svěřila Danielovi Valencia (Fenomeno Design), který se podílel na obálkách takových skvostů jako 777 – Sect(s), Codex Obscura Nomina, Omniabsence Filled by His Greatness nebo The Acausal Mass. Temná okultní tematika dokonale souzní s atmosférou Ablaze. Danielův rukopis je dávno rozpoznatelný, ale stále zůstává neokoukaný.

Ablaze sází na naléhavost, svým způsobem mixem blacku s deathem. Death metal je však v rukou Order of Orias velice černý a temný. Tempo skladeb povětšinou zůstává zničující, jednotvárnosti se ovšem vyhýbá jako čert kříži. Pro členitost atmosféry nemusí kapela sahat k pomocným berličkám nebo rytmickým kejklům. Byť se během desky občas zpomalí a zpřehlední (Snares and Thorns), celku vládne řízený chaos a bestialita. Pokroucené riffy jsou vyhlazeny těžkými kily, sem tam sólem a hnány hutným spodkem. A. S. diktátorsky deklamuje ohavným hlasem a je stejně hnusný jako hudba. Chtěl jsem napsat, že je hlas jedním z nástrojů, ale připadne mi, že bych kecal. Hudba však nehraje doprovodnou roli. Obě strany mince spolu souvisí, doplňují se, žádná druhou nedoprovází.

Když bych chtěl být hodně kritický, napadne mě, že postrádám atmosféru debutu a jeho špinavost. Ablaze je v porovnání s Inverse krutě současná deathmetalová šleha. Tím jsem vyčerpal veškeré frflání. Ablaze se mi totiž líbí daleko víc, než všechny starší počiny Order of Orias. Kterákoliv skladba z novinky by podle mě předčila i poslední řadovku Aosoth a na dalším společném splitku by už nebyli Order of Orias těmi druhými.

Brutalitu a zběsilost aktuální tváře Order of Orias vyrovnává ponurá atmosféra a její barevnost. Jinak ničivé nahrávce tak opravdu neschází zhola nic. Od krutosti a zla vás provede diktátem až k pozvolnému majestátu. Bez problému se přiznám, že mě tato proměnlivá cesta zuřícím světem idolů dokonale pobláznila a moje nadšení z ní nechce utichnout.