Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pokud je mi za poslední dobu nějaké vydavatelství sympatické svojí odvahou, vkusem a čichem na kvalitní kousky, jsou to tuzemští Lavadome Productions. O italské Ad Nauseam bych sám od sebe bez předchozího náslechu nezavadil, ale jsem v tomto ohledu asi lehce povrchní konzument – pouhá zmínka o vydavateli mne donutila zvednout obočí a ukazovák do výše a zvolat „sem s tím!“. Budou tedy Lavadome pokračovat ve své spanilé vydavatelské jízdě, kterou lemují nedávné pomníky Destroying Divinity a Heaving Earth?

Pokud patříte mezi posluchače, kteří rádi objevují taje nahrávek postupně, kteří si dají předkrm či první chod následovaný lehkou pauzičkou na zažívání a teprve potom přistaví opět prázdný talíř, Ad Nauseam vám mohou více než vyhovovat. První poslech vás může ohromit, ale rozhodně vám tahle obskurní květinka nerozkvete plnou krásou do večera. Je třeba se jí nějaký ten den věnovat…ale finální zážitek za tu trpělivost stojí!

Čtveřice Andrea/Matteo/Andrea/Matteo albem „Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est“ debutuje. Ovšem po prvních minutách musí být každému jasné, že máme co do činění s velice schopnými muzikanty. Ad Nauseam drhnou death metal, ale hodně rychle zapomeňte na oldschoolové postupy a zvuk. Napadají mne nálepky jako schizo, psycho, progressive, disharmonic…ale pro ilustraci zmíním jednu kapelu, o které se ve spojitosti s Italy bude mluvit asi až nezdravě často. Gorguts. Ti už kdysi na albu „Obscura“ vymysleli úchylný death metal, po vrch napěchovaný extrémním blastovým tempem, kytarovou disharmonií, nervním aranžováním a kanálně-hysterickým vokálem. A tohle vše jsem zaslechl v upgradeované podobě na zde probírané placce. Placce mimochodem balené jako „pouhý“ jewel box, přesto nádherně a vkusně graficky vychytané.

Ad Nauseam jsou jedněmi z těch, kteří neútočí na vaši první signální soustavu s rozběhem, křikem „urrrá“ a hrdě vztyčenou vlajkou na vrcholu barikády. Hudba „Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est“ je jako nervový plyn, který svým jedovatě zelenožlutým odstínem barví ruiny měst a bludiště zákopů, spolehlivě proniká do sklepů, oken a sebemenších skulin. A než se nadějete, je všude! Neuvěřitelně rychlé bicí se slévají do kulometné palby a chvílemi navozují až téměř rituálně-ambientní nálady. Nad tou dechberoucí kadencí se vznáší dramatické riffy sedmistrunných kytar, které evokují nálety stíhaček s náporovými sirénami. Přiletí, gorgutsovsky vše vybombardují, občas rozsekají zbytky po vzoru Meshu a na závěr dílo zkázy smířlivě pokryjí akustickou maskovací sítí. Totální zmar přichází během poslední desetiminutovky „Superimposing Mere Will And Sheer Need“, která už hraničí s mixem death metalu, funeral doomu a ambientu.

Pokud jsem zmínil stylovou spřízněnost s Gorguts, tak jenom proto, abych nastínil, co vlastně od debutu Ad Nauseam čekat. Rozhodně se nejedná o nějaký revival nebo tribute band, protože na to jsou Italové příliš sví a operují podle vlastního scénáře. Dokonce se přiznám, že „Nihil Quam Vacuitas Ordinatum Est“ si k mým uším najde cestu určitě častěji než Lemayova produkce.

Prostě a jasně: na tomto albu se velice špatně hledají nedostatky a já se minimálně letos zatím nesetkal s extrémně laděným albem takových kvalit a takto nadstandardní úrovně.