Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Album Lamaštu je kooperací dvou italských autorů, kteří se dali na studium mezopotámské mytologie. Tuto nahrávku nejde pojmenovat jinak, než dark ambientní zlo. Rituální, strašidelné, kruté a minimalistické, ale v rámci možností také osvěžující. Co se týká projektů, pod kterými jsou oba pánové podepsáni, jsme dvakrát zavadili o podzemní produkci NERATERRÆ, jejíž kvalita šla postupně nahoru. O CHAIGIDEL ještě řeč nebyla, ale stojí za ním turínský rodák Mattia Giovanni Accinni a na kontě má své pomocí vydané debutové album Entrails Of The Earth. Nyní se oba projekty spojily, aby vzpomněly na temnou stránku minoritní elektroniky a zabrousily přitom do dávných časů na východ od nás.

A oživily ducha Lamaštu. Zde nebude od věci dát si malé historické okénko. Lamaštu byla dcerou nebeského boha Anu, byla ženským démonem a netvorem. Měla chlupaté tělo, hlavu lvice s oslími vychytávkami a ptačími nohami. Aby toho nebylo málo, prý tohle monstrum drželo v rukou hady a kojilo přitom prase. Tady mezopotámští opravdu zabojovali a dali průchod velké představivosti, jak má takový zlý démon v ženské podobě vypadat. Ani to není všechno. Lamaštu napadala rodící ženy, unášela jejich děti a sála z nich krev. Příliš nedbala pokynů bohů a její krutost byla vrozená. Nebyla tu prostě od toho, aby čekala, kdo ji co nařídí. A spojují se s ní další problémy. Když už v oné době někdo špatně spal, či měl problém s kvalitou vody, za vším hledal Lamaštu.

Ale zpět k hudbě. Společné album italských autorů je ryzí dark ambientní okultismus. Sázka na totální temnotu ovoněnou rituály, šepoty a zaklínáním. Hrdelním zpěvem, zvonky, bubínky a dalšími nástroji. Jejím posláním je dostat nás do transu, probudit v nás to kruté zlo. Právě různé nástroje a hra s hlasem, anebo změna soundu v takové Purson (znějící až terénně), dělají tu temnotu zajímavější, bohatší. Aneb jak oživit to urputné a strohé zaklínání. To je sice samo o sobě působivé, ale zase to není ten typ nahrávky, která by v tomto směru našla něco nového, speciálního. 

Snad i proto mám nejraději skladbu Entrails of Souls, kterou se rozezní bubínky a ten plazivě úlisný smrad chodeb se na chvíli dostane do pozadí. Za práci s vokálem a bubínky jsem rád, posouvá to album do další dimenze, vylepšuje jeho roli kruté temné nahrávky. V hlavní roli je nejmenované obřadní místo, v něm vyskládané svícny, krev, bolest a zvrácenost. Takto na mě Lamaštu působí nejčastěji. Této spolupráci se povedlo zaparkovat pod dnes už kultovními Cyclic Law, což má svou váhu. Výsledkem je dílo zanícené, ale ne uhrančivé. Temné až běda, strašidelné, obřadní. Vše je v naprostém pořádku, ale celkovému pocitu husí kůže cosi schází. Víc na mě zapůsobili takoví Shibalba.