Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mezi promo zásilkami se objevilo mimo jiné loňské album francouzského jednomužného projektu Adoperta Tenebris. Jedná se o projekt chlapíka slyšícího na jméno G. Adoperta Tenebris produkuje melodičtější formu black metalu a Oblivion: The Forthcoming Ends je už v pořadí druhou dlouhohrající nahrávkou tohoto projektu. Mezi řadovkami vyšel ještě singl s předělávkou Venus In Furs od The Velvet Underground a nutno dodat, že tato nahrávačka je tím nejzajímavějším, co pod značkou Adoperta Tenebris zatím vyšlo.

Zatímco předchozí nahrávky si vydal G. sám, Oblivion: The Forthcoming Ends má pod palcem vydavatel Les Acteurs de l'Ombre Productions, který se kapelu snaží dostat z hlubokého undergroundu do širšího podvědomí. Ozdobil ji luxusním grafickým kabátkem a poslal ji nahrát k renomovanému zvukaři Nerikovi a jeho Darkened Studio, u kterého pořídili svůj debut např. Regarde les Hommes Tomber. To nezní vůbec špatně, že? S hudební náplní je to ovšem krapet složitější. Ať už se label snaží, jak chce - zvukař ve studiu čaruje o sto šest, tuctovému materiálu to bohužel nepomůže. Jasně, když si srovnáte na kapelním bandcampu předchozí počiny s aktuálním, vidíte velký posun. Nicméně stále se jedná o řadovou a zaměnitelnou tvorbu. Raději bychom se ale měli podívat na desku samotnou.

O Adoperta Tenebris jsem mluvil jako o jednomužném projektu, avšak Oblivion: The Forthcoming Ends hlavnímu tvůrci pomohlo zvěčnit spoustu hostí, z nichž znám jediného, a sice zpěváka zmíněných Regarde les Hommes Tomber, Thomase aka T. C. Ostatní hostující muzikanti a zpěváci mi neříkají vůbec nic. Album se nese ve středně rychlém sledu. Nejedná se o žádné sypanice, byť G. žene své nápady pěkně svižně. Nejtypičtějším znakem alba jsou melodie a vyšeptalý vokál, který jede stále v jedné rovině. Většinu nástrojů a zpěvů obstaral G. sám, bicích se chopil bubeník Äzh, který se pohybuje rovněž v kapelách mně neznámých, čehož při bližším ohledání v žádném případě nelituju.

Nechtěl jsem si vystačit s levným hodnocením – nic moc… Ovšem nic chytřejšího mě nenapadá. Všichni, kteří napomohli vzniku této desky, hrají nebo zpívají slušně. Ovšem bez zápalu, energie. Bez něčeho, pro co bych si desku měl chuť pustit znovu. Chybí ji něco, co by ji vytáhlo z bahna šedi podprůměru. Oblivion: The Forthcoming Ends je zářným příkladem toho, že něčemu nepomůže ani pozlacená klika. Slušný zvuk a luxusní balení desce spíš uškodí. Je díky nim znát marnost nápadů a vůbec celého snažení… Nelíbí, nebaví.