Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Před krátkým časem jsem dostal tip na zajímavou technicky death metalovou kapelu z Anglie s tím, že se jedná o poměrně nové jméno, které však už na debutu ukázalo nesmírné kvality. To byla pro mě jasná výzva a chuť prozkoumat podobné chvastounství. A ejhle, je to pravda pravdoucí, mlaďoši z AGELESS OBLIVION si podobnou chválu bezesporu plně zaslouží.

Po krátkém vhledu do historie kapely je znát, že čtyři roky od chváleného debutu kapela nezahálela a udělala obrovský kus práce po všech stránkách. Písně se prodloužily, rukopis je jistější a výpravnější. Ještě úvodní vypalovačka „Wolf’s Head“ nenapovídá, že by se mohlo jednat o tak lahůdkoidní zážitek, ovšem i tak se zde dočkáme rytmicky velice zdařilého death metalu, který sice není nijak temný a brutální, ale stejně je to řádná rubanice ve středních tempech s hlubokým growlem v hlavní roli. Zdařilá věc, která se ale zdaleka nevyrovná následujícím písním. Už následující „The Midas Throat“ je jiné kafe. Ze začátku se ještě pokračuje v nastoleném stylu předchůdce, ale prakticky bez varování se sound náhle rozkročí do všech možných směrů: sludge rytmika, uřvaný hlas, zajímavé melodie lehce mi připomínající australské Alchemist a tehdy jsem zůstal stát. Jsem zvyklý na ledacos a taky jsem už slyšel snad všechny možné melodie a myslím, že už všechny někde byly složeny (objeveny), ale AGELESS OBLIVION mě přesvědčili, že ne všechno jsem slyšel. Melodie sólové vyhrávky v „Glacial Blood“je prostě návyková a co je hlavní, neokoukaná. Máte pocit, jakoby ta melodie klouzala po náledí nebo ještě lépe na ploché dráze. Tento nápad pak použijí ještě vícekrát. Kluci posluchače přesvědčí, že umí hrát melodicky a rytmicky barevně, aniž by nějak vyměkli.

Brada mě spadla v epicky mohutné „Where Wasps Now Nest“. Tempo je pomalejší, ale Richard je šílený bubeník a tak i do pár taktů narve přehršel přechodů. O jeho práci se šlapáky se bude jednou učit. Post nálada plná jak disharmonických, tak harmonických ploch, o kterou se různé dnešní smečky marně snaží, ovládá apokalyptickou atmosféru naprosto přirozeně. Stephen postupně, jak „Penthos“ pokračuje, dokazuje, kterak je variabilní zpěvák, aniž by si pomáhal čistými hlasy. Hlavně používá hluboký growl nebo expresivní, náležitě brutální chraplák. Všechny barvy ale náležitě ovládá a nebojí se ani melodií, které skvěle vyzpívá i v těch největších hloubkách. Toto je umění, které nedokáže leckterá legenda brutálního hlasu a osobně mu za něj dávám slavnostní metál.

„Submergence“ je v podstatě jen takový předěl mezi první a druhou půlkou alba. „Furnace“ vás pak ihned naladí do správné brutální nálady. „Those Who Fed of Light“ pak jednoznačně působí jako hitovka, která nejde z hlavy vůbec lehko, ale do ní jednoduše tak, že si ani nevšimnete a už jste jejími zajatci. Přitom je to extrémní továrna a nálada v ní vás udusí. Vztekle rytmická „A Crawling Ingression“ je narvána zuřivostí, o které se vám můžou zdát zlé sny. Na blízku se nachází černý kolega black metal v moderní podobě. Závěr pak po melodii z úvodu patří dvojici „Penthos: Lament“ a „Penthos: Omnipresent“. Obě písně jsou alfou a omegou díla, ve kterých se přeneseme z tíživého doomu přes atmosférické pasáže až po monumentální death metalové peklo současné tváře.

Jsem zvědavý, jak bude tohle album pracovat i po delším čase. Zatím mi každý poslech přinesl odlišné pocity, pokaždé jsem byl ale spokojený. Extrém najednou není jen o brutální vypalovačce nebo groove rytmice. Může být i v naléhavosti, střídání emocí a skákání mezi harmonií a disharmonií. Mám rád hudbu, která mi nabídne nevšední zážitek. Pak je mi jedno, jestli umí muzikanti hrát špičkově a co vůbec hrají. Když se to pak spojí a hlubokou hudbu hrají výborní instrumentalisté, kteří jen nepředvádí svoje umění, je vymalováno. Na „Penthos“ se právě podařilo tyto složky spojit a zároveň zůstat zábavnými. Zatím se nejedná o mistrovské dílo, ale věřím, že v blízké budoucnosti se nadějeme ještě řádného překvapení. Máte-li rádi podobné nálady, nebojíte se opouštění zajetých mantinelů, neotřelých melodií, rytmických hrátek, které ale nejsou čistě matematické, zkuste AGELESS OBLIVION a jejich epický skvost „Penthos“ ochutnat. Myslím, že nebudete litovat.