Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

27. ledna oficiálně vyšlo třetí řadové album The Apocalyptic Triumphator finské zvrhlosti Archgoat. Na internetu se tenhle kousek už nějakou dobu válí, ovšem i originál už je k mání. Já ten svůj pořídil před týdnem v Nové Chmelnici, kde se toho času kapela zdržela společně s dalšími třemi souputníky, aby zpestřila večer několika přívržencům černého kovu. Škoda jen, že k mání toho nebylo víc z jejich, byť lehce prosté, diskografie. Ten večer totiž kapela vytesala do srdcí dorazivších výrazné obrysy svého loga. Ostatně se musím přiznat, že pro mne byla největším lákadlem, čímž nechci nikterak odvrhnout zbytek zúčastněných. Ale zpět k novince, která je vpravdě ještě horká.

Horká je i její náplň, která od prvních chvil smrdutě dýchá nefalšovanou perverzní zvráceností a úctyhodným rouhačstvím. Však vzpomeňme motivy obalů z dílny absolutního neznaboha Chrise Moyena. Novou desku opět halí jeho nádherná práce, ze které je značně cítit blasfemie a pohrdání. Do takového kabátu je pak třeba obléci dílo, které bude patřičně sekundovat vizuální podobě, protože ta je, ať si to připouštíme nebo ne, u nahrávek důležitá. Tím se vlastně i posluchač připraví na předpokládanou porci muziky, která buďto očekávání splní či jinak promění. U Archgoat lze očekávat to, co nám de facto servírují už drahnou řádku let. Takže nějaké nečekané momenty, překvapení, či jiné kratochvíle prakticky nenajdeme. Vše se točí kolem osvědčených předloh a nastolených mantinelů.

Takový průběh může leckomu navodit pocit nudy, fádnosti, a pokud se jej zeptáte na bodové hodnocení, tak se s největší pravděpodobností bude motat kolem průměrných numer. Na druhou stranu to není zas jen tak nějaká a obyčejná taškařice. Upřímně, já osobně z desky cítím pravověrnou hnilobu a naštvanost. Právě ta agrese je nosníkem celé kapitoly Archgoat. Jenže na rozdíl od strojenějších kapel, téhle to lze věřit. Ošívám se u té hudby, jsem nervní, jsem lapen svíravými pocity a jsem tím pádem uvězněn hradbami, které jednotlivé pasáže kolem mne vystavěly. Ano, je to okouzlující a dechberoucí jízda, která se neomrzí. Útok je jedinou možností, jak se drát dopředu, žádné kličky, chvilky rozjímání, přemýšlení, ani žádné úskoky do stran. Vlastně je to takový pochod mrtvol, což zní jako název fajn béčkového hororu, ale momentálně mne nic lepšího nenapadá.

The Apocalyptic Triumphator, stejně jako jakýkoli jiný počin, není záležitostí pro každého. Záleží, co od desky očekáváte. Můžete namítat, že od jednolitých sypaček jsou tu kvanta dalších kapel s mnohdy i přívětivějším zvukem, či jistou estetičností. Jenže tihle Finové na podobné kecy z vysoka kálí. Zatnou zuby a jedou hřmotný black / death metal, který ozvláštňují rychlostí jednotlivých skladeb. Ostatně při detailnějším poslechu mi aktuální album přijde jako to nejrozmanitější, které doposud tahle trojice stvořila. Možná je to nadšením z nové věci na trhu, možná jen dozvukem okouzlení z nedávného koncertu a nebo jsem podobně zkažený jako samotní protagonisté. Radost si vybrat. Nicméně album má tu vlastnost, kterou u dívek označujeme jako „mrdavý voči“. To je termín, který pánové jistě chápou, jelikož se jedná o nepopsatelný pocit lechtivé přitažlivosti. Každopádně aktuální deska je silný kalibr pro otrlé posluchače.