Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Agrypnie - Aetas Cineris

AgrypnieAetas Cineris

Michal Z7.8.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Komplexní postmetalové (blackové) dílo, z rukou nejpovolanějších. Německá Agrypnie s přehledem udržela svoji tvorbu v obtížně dostupných horních patrech kvality a nekompromisně se vymyká ze současného řečiště marných. Aetas Cineris je výtvor hodný ke zdržení se na nejeden poslech.

Čas běží, mnoho věcí se mění, doba zraje k lecčemu. Po třech letech dozrál i nový materiál v hlavách tvůrců spolčených pod názvem Agrypnie. Poslední deska z roku 2010, nesoucí číselné označení 16[485], se vyznačovala sofistikovanou blackovou kousavostí a nekonečnou epickou rozlehlostí, s níž si soubor soustředěný kolem hlavního mozku Hirsche dělal, co chtěl a zaměstnával smysly barvitým proudem pocitů, navíc zaujal a nenudil. Podařilo se udržet laťku i na následnickém počinu „Aetas Cineris“? Úvodem mohu napovědět, že co se týče délky, je kapacita CD chlapsky využita. A co další aspekty, zajímající nejednoho hudebního hnidopicha? Nebude kvantita na úkor kvality?

 

Agrypnie nic nenechává náhodě a od počátku se rozmachuje v rozsáhlých kompozicích. Budovaný prostor hudebníci směle vyplňují emotivními stěnami. Trochu mi schází větší syrovost a kousavost, s níž se mohla chlubit předchozí fošna, pověstný kámen se hladil déle, než bylo zapotřebí. Naštěstí je tady příval nálad, melodií a zmíněné, nyní trochu ředěné sžíravosti. Vyvolávání chmurů a jejich náležité prožití funguje stále náramně. Stejně tak střídání blackových sypanic, natlakovaných agresí s výběhovými relaxačními plochami bohatě zneužitými emocemi a čarokrásným rozvíjením motivů, to vše bez dostavení jakékoli pachuti. Mnoho se v tvorbě Němců nezměnilo. Střeží doutnající oheň zastřeného post black metalu s monumentální epikou, ale stavěnou účelně, ne na obdiv a ohromení. Melodie zachutnají a nenaplňují pohárky jakoukoliv neblahou příchutí. Obskurnost je vytlačena až nečekanou přístupností. To jsou dary v dnešní době vyvažované potravinami made in dvorek.

 

Chlapci se drží své rodné řeči a je to jen ku prospěchu inteligentně zkomponovaného a zahraného materiálu. Při rozloze desky by mohli balancovat na hraně opruzu s nekonečnou repeticí, ale toto se neděje ani v nejmenším; na tento neduh už Agrypnie nalezla protilátky dávno. Jejich složení se nenápadně obměňuje, aby účinek byl stále svěží a organismus posluchače nemohl vyvinout obrannou reakci. Po prožití celé plochy alba nemůžete mít jiný pocit, než že jste dostali kompletní službu, i když mé tělo si více hovělo se službami předchozího alba. Jediný to hmatatelný důvod, proč dávám nižší hodnocení než minule. Možným dalším důvodem je mírná stagnace, kterou příště budu trávit těžce.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky