Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tradiční tanečky kolem reunionu nejúspěšnější a nejkreativnější sestavy Megadeth jsou u konce a Dave byl na tahu s dalším albem. Mustaine tak má před vydáním zcela zdarma celé promotion, stačí jen rozvířit vody Menzou nebo Friedmannem a nic jiného se měsíce řešit nebude. Nick už mu příště neposlouží, neb se odebral na věčnost. Pak tradičně šponované jmenování nových členů a další album, turné, spory, divné výmluvy a další mediální kolečka negativně pozitivních zpráv a trapných (ne)děkovaček vyhozených. Dave je opakovač a režisér zpětných zpomalených záběrů a kdo mu usedá na manažerský lep, budiž mu rozum dodatečně nadělen. Nakonec vždy přijde to nejdůležitější - hudba musí ven. Jak dopadlo nové album, na němž se výrazně podepsal nový kytarista Kiko Loureiro?

Naštěstí nezastavitelný pád znamenající album Super Collider je zastaven záložním padákem Dystopia. Nic víc, nic míň. Veškeré žvásty a vychloubání o zlomovém albu se s odstupem času zdají jako vždy přehnané a jen ubezpečují ošlehaného posluchače, že se nad nimi může maximálně pousmát, nechat je bokem mimo dozor a spolehnout se na vlastní posluchačské zkušenosti. Přes nafouknuté řeči je přínos nového kytaristy jasný a nezpochybnitelný. Nitky kapelních loutek však tahá hlavní loutkoherec a ty bez jeho povelu nemohou kamkoliv vyběhnout podle svého citu. Dystopia je o kytarách, o mnoha kytarách a jsem tomu rád, že Dave opět nalezl chuť dělat hudbu přívětivě vyznívající více pro své dlouholeté příznivce.

Dave jasně Dystopií hlásá svoji příslušnost k thrash metalovému lůžku, z něhož vzešel. A to je dobře, protože možná už mu je asi jasné, že nahrát další špatné progresivní nebo netradičně znějící album je pro něj již více nedůstojné a raději se vrátil ke svému zlatému řemeslu. Mnoho skladeb je zbytečných a zabíjejí nudou, některé jsou diskutabilní, některé baví, jiné štvou znalce, neb jsou opsané zcela ze zpěvníku Megadeth. Mezi vyloženě povedené bych snad mohl vyzvednout především rozhlehlou klenutou a multidimenzionální Poisonous Shadows, která u mě vítězí. Má v sobě monumentální lehkost a zavádí nás do thrasmetalových zákoutí, kam už se dlouhá léta tato družina nepodívala. Přesto i ona v sobě nese punc příliš kontrolované skladby, nevyužívajíc potenciál k explozi nezapomenutelnosti. Mustaineovo kompoziční zmrtvýchvstání je obdivuhodné, ale ještě tomu schází odbrzdit se a vnést do profesorského výkladu i něco vášně a koření skutečnosti.

Jak jsem předeslal, mnoho skladeb se svojí zbytečností na albu nemá co pohledávat a byť je především snaživý Loureiro popostrkuje do jiné sorty, k úspěchu to nestačí. Jsem rád za tuny a tuny kytar, snahy o čistě instrumentální skladby nebo drtivé chvilky. Vše ale prosviští nebo projde bez hlubšího dojmu inovace. Ta se léta Mustaineovi nedaří naroubovat na jeho thrash metal, byť nyní tomu je nejblíže od dob Youthanasie.

Albu tedy dominují kytary. Brazilec Kiko umí být řádně divoký a nespoutaný. Vrstvené melodie a vzájemně překrývané melodické výjezdy budí respekt a úlevu, že Megadeth jsou zpět. Bohužel v konečném součtu cítím, že i vokálně zhrublý Mustaine jen reinkarnuje Hangar 18 a další klenoty své tvorby. Melodické přestřelky a láva thrasmetalových kytar jsou sice pěkné, ale schází tomu mnoho, aby nahrávka byla zařaditelná do extázi navozující skupiny thrashmetalových nahrávek. Chris Adler se činí a udržuje diktovaný rytmus, což je možná škoda, povětšinou je totiž rytmika řízená a distingovaně bržděná, což brání propuknout vyššímu žáru a drtivosti nebo dravosti. O jeho zvukovém odsunutí bokem nemluvě. U drsnějších skladeb inklinujících až k death metalu mě na patro skočí Testament a jejich Low. Naštěstí závěr alba v limitované verzi pobaví povedeným coverem skladby amerických hardcore pankáčů Fear, který mírně ukazuje, jak má vypadat urvaný thrash metal ze řetězu. Ale od punku ať je Dave raději co nejdál.