Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Alda - Passage

AldaPassage

Victimer20.9.2015
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330 / phone
VERDIKT: Lesem, větrem, potokem i jeho brodem nese se vůně spadaného listí. Nad kraj padlo šero a spolek Alda vypráví svůj příběh jen tak ve večerní náruči stromů. Volí podobná, ale znovu dobrá slova.

Mezi kapely, které jsou věrné přesvědčení, že jejich hudba se musí dotýkat půdy a radovat se ze změn počasí, patří také američtí Alda. Čtveřice, která je nadšená z možnosti držet se každý den v kruhu kolem stromu a oddávat se síle přírody. Alda stojí v soutěsce mezi kaskádou splavů Wolves In The Throne Room a chatrčí na břehu jezera Agalloch. A stojí tam už dobré tři alba.


Spád, romantika, ale také nic navíc, co bychom už léta neslyšeli. Alda musí být poutaví, aby zaujali. A ano, patří mezi ty lepší družiny dlící v napadaném listí podzimních dní. Primitivně pudový black metal je mísen s folkovými ozvěnami hlubokých údolí a pokud slunce vyhlédne až za obzor, je tu jistá naděje, že nás jeho paprsky budou hladit až do posledního zlomku večera. V noci ale přijde tma a s ní hodiny nejistoty a strachu. Chvíli je rudo před očima a krev vře v žilách, aby se po úprku lesem zpomalilo a na moment si sedlo k ohni na pár doušků vody. Hlavní je duševní čistota, víra v původní obyčeje a rezignace na ruch velkoměst. A to by Alda vážně šlo.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/alda.jpg


Nedá se říci, že by tihle Amíci chřadli v silném protivětru zástupu jiných, ale co do zajímavosti před sebou ještě pár jmen mají. Vedle zmiňovaných lídrů bych rád vzpomněl na lesní bytosti Skagos, ti jsou také o pár krůčků dál. Rozhodně se ovšem Alda drží v první linii přírodně laděného black metalu a jejich poselství nejde jen tak odzívat. V jejich hudbě lze snadno najít spoustu motivujících postupů k nabuzení představivosti, průměrného vokalistu (naprosto typický rys těchto kapel) a odhodlání vyjít na světlo s něčím opravdu dobrým. Vítězí dřevnost, pár doprovodných efektů a celkové zaměření na jádro pudla, nikoli na okázalost a velká gesta. Pravý majestát je třeba hledat v přirozenosti. Suchý, kostrbatý, ale také vnímavý a milý.

 

"Passage" je třetí deskou kapely a přestože jsem s Alda nesedal na bobek úplně pravidelně, tak předchozí věc s názvem ":Tahoma:" mám v blahé paměti a dá se říci, že mě svým způsobem nadchla. S "Passage" se to má v tomto smyslu trochu jinak. Nadšení logicky opadá a postoj je plný očekávání. Vše je na svých místech, kameny ohraničující území Alda nelze jen tak odvalit, nastolené pořádky jsou stále stejné. Jde tedy pouze o to, jak na každého to které album zapůsobí. Zásadně se totiž neliší, jen silou momentálních nápadů a odrazem daného stavu mysli. Vítr čechrá španělky a surová bouře zahání nakřáple falešného vokalistu zpět pod větve stromu. Obejmout jeho kmen nelze, stejně jako si nelze nepustit další hoďku lesních příběhů. "Passage" za svým předchůdcem mírně zaostává, ale je to spíš otázka pocitů a citlivosti. Tak jako hudba Alda samotná.


Novinka není albem, které by měnilo osud Alda. Nač taky? Je to deska, která potvrzuje status kapely a nijak při tom nekulhá. Papouškuje, s prvními dojmy se drží víc při zemi, aby nakonec více rozjímala a přece jen pokukovala po jiných, dříve míjených cestičkách. Pořád ale platí, že je to fajn oddechovka a bezva výlet daleko od civilizace. A to je pocit číslo jedna.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky