Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Niemand hört dein Flehn! Niemand hört dein Bitten! Herr erhöre uns!

Hutná hudba černého kovu servírovaná západními sousedy Verdunkeln. Ani světlo, ani stín… Weder Licht Noch Schatten, tak zní poselství z hlubin temnot. Slyšme a nechme se unášet…

Kapela samotná se zrodila již roku 1998, ovšem aktivní příliš není… Na kontě má jen jedno demo a dvě alba. Umělce zřejmě nejvíc vytěžuje působení v domovské kapele Graupel, ovšem čekání na každou další aktivitu této bandy se vždy vyplácí. Po zajímavém demíčku přišel strhující debut a dnes nám páni Temnot nabízejí další počin, který v mém osobním žebříčku útočí na poměrně vysoké pozice.

…Und niemals mehr ein Morgen graut…

Nebudu otálet a rovnou předešlu, že tahle hudba je silná záležitost. Pochmurný valivý black metal doprovázený vybrnkáváním kytary a místy i čistým zpěvem. Žádné divočení, žádné raw šílenosti. Pohoda, temnota, chládek, mráz. Atmosféra je halena černým těžkým závojem a padá na posluchače s takovou ladnou lehkostí, že se těžko dá nazvat blackem. Konstrukční vady zde neshledávám. Zvukové by se mohly zjevit, ovšem neřekl bych, že nějak výrazného charakteru. Celkově se zvuk jeví jako mrazivá ozvěna ze záhrobí. Ten stud je ale trochu jiný, než jako jej mívali třeba takový Immortal (ti si však dávali aparát do mrazáku). Verdunkeln hrají mezi hroby v čase nočním, z nejedné krypty pak zlověstně vyhlížejí prázdné oční důlky ožívajíc za pomoci této chmurné, téměř doomové hudby.

…Wertloses erbärmliches Streben

Wertloses erbärmliches Leben…

…Eure Zeit ist vertan…

Vedle měkkého zvuku bicích a mrazivě drnkajících kytar tu máme ještě neobvyklé vrnění baskytary. Ta se plíží mezi vlnami z reproduktorů jak jemný bílý kouř vydechnutý do bezvětrného prostředí. Její kolísavý hlas jen prohlubuje dané momenty k dekadenci samotné. Hloubku to má určitě nemalou, těžko dohlédnouti na dno… je-li nějaké. Samozřejmě nebýt roztodivných efektů, které současné možnosti nahrávání nabízejí, asi těžko bychom docílili takovéhoto výrazu. Ale kapela si uměla s danými kolíčky jemně pohrát tak, aby výsledek stál za obdiv. Rád bych nabídl drobná přirovnání, ale nenacházím nic, co by dobře nebo alespoň přibližně vystihovalo duši této hudby.

…Tragt unser Kreuz in Schweiß gebadet…

K pomyslné dokonalosti vše dokresluje samotný obal. Detailní foto kamenného anděla, kterého můžeme vídat na hrobech v sadech náhrobků. Fotografie je laděna do lehce namodralé barvy evokující tak dojem větší mrazivosti. V horní a dolní části obalu jsou obyčejné černé pruhy, jež od obrázku odděluje nenápadný ostnatý drát. Zvláštní kontrast…

…Lichtloses Gleißen, der Finsternis Strahlen

Vergessene Wurzeln zu Staube zermahlen

Unsre Welt und uns selbst werden wir vernichten

Es ist ein frommes Werk, was wir verrichten…

K této hudbě není těžké přistoupit, není nutné nějakého soustředěného poslechu, ale mnohý by jistě mohl tvrdit opak. Vím, že to není na první poslech zcela stravitelné sousto, ovšem ta atmosféra vás stejně znovu vláká. Mne si album získalo už během prvních tónů, které krásně deklarují následující poslech. Ne že by veškeré nápady vypadly hned v první skladbě, deska má tajemná zákoutí, do kterých se už vícekrát nevrací. Není to žádné mletí stejné flašinetní hry, je to smrt, mráz, temná filosofie a zádumčivost. Žádný stereotyp, jen čisté oddání se černým vodám, na jejichž vlnách budete během poslechu unášeni v nezměrné dálky. Těžko si nějak vykreslovat očekávání od tohoto díla ve světlých konturách, hledejte spíše tmavší odstíny. Věřím, že Weder Licht Noch Schatten si k vám cestu jistě najde…