Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Starého tlustého Donalda jsme na stránkách Echoes už jednou probírali a bylo to v souvislosti s jejich prvním EP s tím dlouhým názvem, ze kterého si pamatuju akorát slovo kuře. Zájemci čtěte ZDE, i když vám to k ničemu asi nebude, protože podle slov oficiálně sdělených k novému albu, se kapela posunula, proměnila, a to díky příchodu nových členů. Nebudu tvrdit, že si zmíněné první EP pamatuju, takže dnes s čistým listem papíru zahájíme novou zkušenost.

Jako úvod do světa nové desky by myslím mohla být zajímavá informace z tiskovky k nahrávce, kde se mimo dalšího píše následující: druhá deska (...) se žánrově hlásí k minimalismu a trochu netradičnímu post-rocku (...) hlavními tématy jsou zde jistá melancholie a smutek (...) Toska svým názvem odkazuje k naturalismu a realismu především ruské literární prózy, kde samotný výraz vyjadřuje specifický druh duševního strádání a hladovosti po čemsi neuchopitelném. Konec citace.

Takže tak trochu post-rock v duchu Dostojevského, což by titulní malba (mimochodem velmi povedená) mohla napovídat - řekl bych další možná varianta ke slavnému obrazu Emila Filly. Je pak docela škoda, že kromě tohoto pěkného obrázku je CD edice strašně chudá, 4-panelový digipak bez čehokoliv navíc, bez informací, bez nápadu, jedním slovem ošizený. Vinylovou edici jsem neviděl, takže nezbývá než doufat, že dopadla lépe. Jako bonus můžete přemýšlet o tom, jak se celá nahrávka (61 minuta) vešla na jednu gramodesku.

Hudba je post-rock tak, jak se obecně chápe ve smyslu především kytarových ploch, s hromadou atmosféry, rozprostřený do šíře a do dály, v tomto případě klidnější, skutečně melancholičtější a zamyšlenější, s decentním, ale výborným klávesovým/samplovaným podkresem. Na můj vkus by snesl víc dynamických zvratů, vypjatějších momentů, ale kapela s něčím takovým asi nepočítala a tak na nic takového nedošlo. Otázka, jak podobná produkce může bavit celou svou hodinovou délku, je z kategorie dotěrných, protože jedna z možných odpovědí je ta, že místy je to dost nuda a myšlenky na zkrácení, prostříhání a rituální sebevraždu se vkrádají až s nebezpečnou naléhavostí.

Mezi zajímavé momenty lze zařadit ty, kde se k nástrojům přidává hlasová stopa (ne vždy, ale většinou se to povedlo), anebo kdy muzika přechází do lehkého transu psychedelického rocku (Tünde, Lájos Básci), který celkem snadno přechází na posluchače. Hranice mezi tímto modelem a přešlapující nudou je ale docela tenká a řekl bych, že se bude hodně proměňovat v závislosti na naturelu posluchače. Umím si představit typy, kteří desku zhltají jako malinu, a pak ty další, kteří nepostoupí ani do druhého kola. Asi jste z předešlého textu pochopili, že jsem tak někde uprostřed - jsou místa, která mě dokážou strhnout a dvojka Tünde budiž toho příkladem, a pak jsou místa, kde se šťourám v nose a sleduju časomíru (úvodních osm minut Larva a další). Kapela evidentně brala ohledy především na sebe a na svou tvůrčí svobodu, což je na jednu stranu chvályhodné, ale pak je tu taky posluchač a ten nemusí pochopit úplně všechno.

Abych to celé nějak shrnul - album Toska mi celkem sedí jako takový nenápadný poslech v práci a při práci, kdy potřebuju myšlenky soustředit jinde, a kdy takový nevíravý podkres beru jako fajn kulisu dotvářející celkovou atmosféru. Ale že bych si doma sedl před přehrávač a vydržel to celé až do konce soustředěně a naplno, to po mě prosím nechtějte. Na to jsem příliš impulzivní povaha.