Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Velkou část naší redakce pojí k Alice in Chains silné pouto a tak není divu, že se nikdo nechtěl vzdát možnosti napsat několik řádek k novému albu. Nakonec jsme se rozhodli pro takovou hromadnou sondu do hlubin našich hlav a srdcí; jednou vítězil rozum, podruhé cit, přesto je náš společný pohled v mnohém podobný. A to jsme neopisovali.

// Victimer

Dinosauří album je rozhodně kvalitní nahrávkou plně splňující náročně nastavené parametry Alice In Chains, to jen pro pořádek. Není ovšem dokonalým vyvrcholením tvůrčích sil a nejlepším albem kapely vůbec, o tom nemůže být řeč. První pocity přílišné plochosti a jakéhosi mírumilovného depkování jej srazily o patro níž hned v zárodku. A to bylo vlastně dobře. Postupné seznamování, první podání si ruky a nesmělé oslovení, tohle všechno byly přirozené činnosti, kterým by nějaká bezbřehá euforie pokazila krásu objevování. Alice In Chains 2013, to je nekomplikovaná pochmurná vyrovnanost o dvanácti chodech, které nenechají album upadnout do letargie, ani možná zbytečně očekávaného brodění se v hlubokých močálech depresí.

"The Devil Put Dinosaurs Here" je albem na úrovni, albem, které je přesně tam, kde mělo být. V těch správných rukou. Otázkou zůstává je-li to úctou ke kapele samotné, k prohlubujícím se vráskách na čelech jejich členů, kteří oproti minulé nahrávce posbírali jen dvě třetiny skvělých nápadů, nebo mi ta zřejmá nerušivost prostě vyhovuje. Dinosauří album poslouchám rád, broukám si tu jejich solidní jistotu a přitom vím, že v minulosti jsem byl šťastnější.

70 %

// Michal Z

Alice In Chains od prvních taktů důrazně říkají: "Jsme to my, naše fazóna, náš ksicht, naše vyjadřovací teritorium, jsme jediní opravdoví přeživší svého druhu, okamžitě rozpoznatelní v současném oceánu zbytečných". Co více by si kterákoliv kapela mohla přát! Tady by náhodný čtenář mohl usoudit, že se budou metat jen poklony a superlativy. Bohužel takové novinkové album není. Je dvojsečné, část ostří řeže lano nad propastí deprese jedním tahem, část břitu se však umělcům podařilo překout do nepotřebného stavu. Deka, kterou na nás hudebníci hodí, je přetěžká a proležet pod ní celou hrací dobu, bez uronění řeky potu, je nemožné. Vážím si citu a umění tak rozmanitě rozmazávat chmury a depresivní nálady, ale cítím, že deska je nadrozměrná a mělo se škrtat. I přes tento negativní pohled dohledávám v každé skladbě něco pozornosti hodného, byť se to nakonec zazdí a nerozvine. Předchozí počin byl barvitější a přístupnější, tentokráte jako by autoři získali pocit jistoty a plátno zmalovali bez ohledu na posluchače barvami z tmavší části spektra, bez aury naděje.

Album není špatné, na poslech je těžší než předchozí deska. Nelíbí se mi však sound alba, který se občas sleje do paskvilu. Stejně tak namnožené vokály DuValla by si zasloužily větší míru střízlivého užívání. Mnoho skladeb je sice umně a snaživě depresivních, ale dle mého naturelu už upadají do ospalosti a unylosti, které vyvolávají upřímnou touhu jít k další skladbě. Zmocňuje se mě dojem, že od AICH nejsem zahrnován něčím novým, co by mě potěšilo více než urputné bránění vlastního teritoria. Tu a tam je má pozornost zvýšena, disharmonií či důraznějším rytmem, převážně se však jede v jedné pocitové tónině a ta na tak rozlehlé ploše působí jako vyprahlá poušť. Koketování s akustikou nebo country mi nejde vůbec k chuti, protože v ten okamžik AICH sklouzávají do popinové limonády s umělým sladidlem. AICH novým albem utvrzují svůj posez na vlastním trůnu, tentokráte ale nepadám na ústa jako s předchozím počinem. Přesto neustále obdivuji Cantrella a spol., jak dokáží urputně hlásat své přesvědčení a nebýt zaslepení svojí pravdou natolik, aby album dopadlo blamáží.

65 %

// MistyMan

Neříká se mi to lehce, ale nová deska Alice In Chains mě nebaví. Po naprosto úchvatném "Black Gives Way To Blue" pánové vrhli do placu pouze jeho mladšího, pokřiveného, nedonošeného brášku. Alice sice i nadále zůstávají zcela nedostižní co se vlastního výrazu týče, to bez debaty, ovšem v porovnání s tvorbou let minulých se bohužel jedná jen o slabý odvar. Ne že by snad pánové nahráli nějaký totální odpad, jen mezi záplavou kvalitního, dobrého, slušného, obstojného postrádám cosi úžasného, vynikajícího a dech beroucího. Album plyne jakoby bez zájmu, pozvolna a nekonfliktně, jen tak mimochodem, což není dobré. Necítím žádné mrazení v zádech, tepová frekvence nezrychluje, po půl hodince poslechu většinou koukám, co bych kde zakousl, probírám hromádku časopisů poctivě střádanou několik let… ááá, špatně! Více prostoru pro Villiama DuValla, prosím! Jeho autorský příspěvek v podobě desáté a paradoxně nejdelší věci na albu "Phantom Limb" působí jako palma uprostřed vyprahlé země, ocenil bych i jeho častější osamostatnění za mikrofonem, jakkoliv je v tandemu s Jerrym silný. Pěveckými kvalitami jisto jistě oplývá, tak proč jich nevyužít? "The Devil Put Dinosaurs Here" je dobré album, ovšem současně i nejslabší v celé dosavadní diskografii Alice In Chains.

65 %

// Garmfrost

ALICE IN CHAINS a jejich „The Devil Put Dinosaurs Here“ jsem netrpělivě vyhlížel. Alenka je poslední kapela, kterou z ranku grunge beru vážně. Comebacková pecka „Black Gives Way to Blue“ mi učarovala a kapela jí dala veřejnosti na vědomí, že s ní musí opět a pořád počítat. Otázkou bylo, kam se Staleyho pohrobci vyvinou. Doba temných melodií a nervních depresí je už zřejmě minulostí. Ony vyplavou na hladinu jen zřídka a většinou nás konejší jemnými krucánky, které jsou sice úchvatné (jakby také ne), ale nemají to nepopsatelné, čím nás Alenka uhranovala v minulosti. Nemám nic, na co bych nadával. William DuVall krásně zapadl, sezpívané hlasy pánů Jerryho Cantrela a DuValla jsou oproti „BGWTB“ vskutku lahůdkové. Občasná strnulost je ta tam dík tomu, že harmonie jejich hlasů je vyšperkovaná. Vadí mi ale předlouhá stopáž, kterou bych si dokázal představit o nějakých 15 minut kratší. Nejsem ani spokojen s určitou hodností. Pánové měli na každé desce vždy jednu dvě sladké písničky, které zlehčovaly tíhu ostatních. Nyní je tomu naopak a ty jemné celku vévodí. Proto když zazní „Stone“ nebo „Hollow“, mám husí kůži. Také „Phantom Limb“ jakoby vypadla z některé ze starších desek. Jenže tohle jsou jen záchvěvy toho, co ALICE IN CHAINS umí. Ale ani tak nemohu říct o této desce nic špatného. Je prvotřídním výkonem pánů, co mají svoji muziku rádi.

70 %

// Jirka D.

Mám být stručný, takže stručně: nové album od paní Alice se mi zpočátku moc nelíbilo, ale časem jsem se naučil ho ocenit. Když už ne úplně, tak alespoň do značné míry. K plné spokojenosti mi chybí celkem tři kroky, konkrétně délka, energie a dynamika zvuku.

1. Délka je jasná, chtělo to zkrátit a je škoda, že to nikoho nenapadlo před vydáním, nebo prostě nikdo nenašel odvahu vyhodit některé skladby. Ořezat, zahustit, na prdel posadit.

2. Ta energie mi tam chybí, celé se to táhne lehce ospale, jakkoliv jsou kouzla melodických linek a vícehlasých zpěvů opravdu silná a návyková. Víc skladeb jako „Phantom Limb“, ten riff v úvodu je úžasný a být na desce takových pasáží hojněji, přinesu na obětní oltář mnohem větší nadšení.

3. No a ta dynamika – co k tomu dodat?! Album je slisované nadranc, těžko se poslouchá a těžko pak hledat pozitiva.

Jinak ale pastva a radost, chlapíkům nadhled nechybí a i přes negativa uvedená výše je třeba si uvědomit jednu zásadní věc, takový můj myšlenkový postup při bodování alba – jsou desky, kde začnu na nule a pak se potím a přemýšlím, proč dát víc. A je jich dost. A pak jsou desky, kde začnu na stovce a sundávám drobky za ty slepé uličky, se kterýma se nepotkávám. Takže desítka za každý můj trabl a pět za mizernou a hnusně předraženou edici na gramodeskách. Jednoduchá matematika.

75 %