Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Švédské kapele Vildhjarta se před deseti lety dostalo zasloužené pozornosti, kterou si urvala svým debutním albem Måsstaden. Tehdy se přirovnávalo k Meshuggah či Textures, vzduchem létaly poměrně nekritické recenze (a dost možná i zaslouženě) a asi jen málokdo by si tenkrát tipnul, že k dalšímu řadovému albu bude zapotřebí deset dlouhých let. Ostatně zmíněné první album jsme probírali i u nás na Echoes (ZDE) a ani my jsme nešetřili chválou, byť limity jsme slyšeli a brblali jsme jako vždy (ostatně jsem to psal já).

Stejně tak by si asi jen málokdo tipnul, že k druhé řadovce se z tehdejší nabobtnalé sestavy (mimo jiné tři kytary) doplíží pouze tři její členové, z nichž už akorát o Danieli Bergströmovi lze hovořit jako o někom, kdo pamatuje úplné kapelní začátky v roce 2005. Zbytek ansámblu se poztrácel cestou, pár lidí se objevilo, pak zase zmizelo, až to všechno dospělo do aktuálního stavu „pouhých“ čtyř členů. Snad neprozradím moc, když napíšu, že na zvuku kapely se to nijak zásadně nepodepsalo, byť drobné rozdíly hledat lze a bude o nich řeč dále. Obecně ale nová Vildhjarta v podstatě navazuje přesně tam, kde skončila ta stará a pokud se v jejich přístupu k muzice udála nějaká převratná změna, neslyším ji.

Což může být dobrá i špatná zpráva zároveň, protože servírovat stejné menu tehdy jako dnes může poměrně tvrdě narazit na to, že doba a nálada je jinde, ale stejně tak se to může přesně strefit do vkusu toho, kdo očekává své jisté. Novinkové album Måsstaden under vatten je v prvé řadě hodně dlouhé a je to první věc, se kterou se budete muset vyrovnat. Vydávat materiál svým rozsahem na 2CD a přesahující 80 minut je samo o sobě nápor (zdravíme Mastodon) a když k tomu přidáme prostý fakt, že muzika Vildhjarta není a nikdy nebyla jednoduše stravitelná malina, může se snadno stát, že při poslechu se půjde přes mrtvoly. Délka alba je z mého pohledu problém, se kterým jsem si doposud neporadil a přiznám se zcela otevřeně, že dát celý tenhle matroš na jeden zátah nezvládám.

Hudební obsah, jak už jsem psal, nepřekvapí někoho, kdo má naposlouchanou první desku. Tedy rytmicky kostrbatý mix metalu, djentu, corového řevu, hromady samplovaných ploch, kytarových zasekávaček, moderny a zase moderny. Muzika téhle party je těžko uchopitelná a při snaze popsat jejich chameleonský přístup plný proměn a zvratů ve střízlivém stavu je snadné si narazit nos. Oproti debutu bych řekl, že současná Vildhjarta je ještě komplikovanější, ještě rafinovanější, ještě hůř uchopitelná. Celé vnímání jejich hudby se pak posouvá z čistě analytického poslechu do roviny především emoční a tady už bude na každém jedinci, jaké pocity si z něj odnese. Od nějaké formy silné vnitřní katarze, přes nervní a zneklidňující zážitek, až po otupělý stav mentálního útlumu. Což se může někdy hodit.

Na nové desce mi v podstatě vadí stejné věci jako na té první. Už před deseti lety jsem psal, že je z mého pohledu Vildhjarta hodně soustředěná na techniku a trochu jí uniká nějaká fajná hudební myšlenka, a to se příliš nezměnilo ani tentokrát. Troufám si tvrdit, že v tom nebude ani omyl ani nějaká forma neschopnosti, ale naopak plně promyšlený záměr, který prostě jen zcela nerezonuje s mým náhledem na věc. Minule jsem rovněž psal něco o tom, že Vildhjarta má hodně nahulený zvuk a má ho takový i tentokrát. Upřímně si neumím představit, že bych něco podobného poslouchal jinak než na počítači a trávil s tím čas na kultivovaném hudebním aparátu, protože bych si musel přestat vážit sám sebe. Oproti minulým časům je znát i lehké zjednodušení aranží, což odráží redukci v počtech kytaristů, ale třeba i zpěváků, kteří minule byli dva a bylo to (v dobrém) slyšet. Jinak si ale myslím, že je vše při starém a že nová deska je svým způsobem dobrá. Možná hodně dobrá, ale asi mezi řádky cítíte, že i přesto si od sebe držíme lehký odstup. Bude nám tak oběma dobře.