Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Altar Of Plagues - White Tomb

Altar Of PlaguesWhite Tomb

Sorgh1.12.2011
Zdroj: Mp 3 - 320 kbps
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Záležitost, která neskrývá svůj silný potenciál, ale počkám ještě nějaký rok, než vše uzraje a dokvasí.

Irsko, země plná mystiky, romantiky. A očekávání.

 

Odtud, z městyse Cork, pochází poměrně neznámá sebranka Altar Of Plagues založená roku 2006. Jak vidno, pražádní veteráni scény, ale do letoška růžolící panicové. Zepár nesmělých masturbací doposud vedlo k vydání jednoho dema a dvou EPíček. Až letos se chlapci stali muži a vytvořili debutní produkt. Je tedy třeba zaostřit pohled severozápadně, až tam někam za kanál a zaposlouchat se do jejich iniciačního poselství dospělosti.

 

Tato výpověď má čtvero položek, avšak jen jediná lehce pokulhává pod desetiminutovou stopáží. Jsou to rozmáchlé kompozice, vyprávějící o matce Zemi. Kdo by čekal baladické vybrnkávání či skotačivé kejkle je na omylu. Black metal dekadentního ražení celkem překvapuje, jeho původ bych očekával spíš někde jinde.Ve vzduchu se mísí vůně zvlhlých mechů, nekonečný vítr přináší od moře vůni soli a hned se lépe dýchá... Ač je chladno, dostávám chuť na pár Guinessů.

 

Earth: As a womb - Hned první vál dává na vědomí, že nepůjde o žádnou prasopalnou blamáž, ale že je třeba se ponořit hlouběji do zármutků Všehomíra. Úvodní pasáž lehce evokuje zadumanost Solstafir, a jak čas ubíhá, stále nenacházím pootevřenou branku ven z melancholie. Poměrně nenáročná melodie je postavena zejména na kytarách, které tu uhání s větrem o závod, aby vzápětí seskočili z větrného oře a pocourali se lážoplážo kolem racky pokaděných útesů. Nemohu jinak, ale stále se mi vybavují Solstafir, i když v jednodušší verzi. Za nepříliš zajímavý prvek považuji vokál, který je bez jakéhokoliv trnů či háčků, takže nemá šanci se výrazněji zachytit v lačném  sluchovodu. Běžný průměr.

 

Earth: As a furnace - Druhý kousek začíná klidným závětřím, aby později dalo vyniknout naléhavé výpovědi schizofrenního barda. Hlas má náhle dvě polohy, jeden hlubší a jeden škrékavější murmur, ten je o poznání naléhavější. Poměrně dlouhá věc mající rovných patnáct minut, v podobných intencích jako předchozí majstrštyk.

 

Earth: Through the collapse: Watchers restrained – Po předchozích a navzájem si podobných opusech přichází porucha pozemských systémů avizovaná vemlouvavou rytmikou hnanou výpověďí kontrolorů. Svěží rif zakončující první úsek se zarývá do šedé kůry a těžko ho dostávám ven. Daří se mi to až po pár minutách následujícího skřehotání.

 

Earth: Through the collapse: Gentian truth – Závěrečným kouskem majícím příchuť rzivého zábradlí se s námi Altar Of Plague loučí. Zestárlé včelíny, které již nejsou schopny bzučet nejvyšší možnou rychlostí, mě svým funerálním tempem shazují zpět do hrobu, odkud jsem se celou dobu snažil vylézt. Přez drolící se okraj rovu se mi ovšem daří zahlédnou nádherné hořce, které jsou mi nadějí. Stále to ubíjející tempo, stejný pochod, ale důležité je nepoddat se. Uniknout dupajícím škorním, vzhlédnout výš než je nejbližší pomník a nahlédnout další kapitoly vlastní pouti. Nic nekončí.

 

Vypnu přehrávač a nechávám působit ticho. Rezonance po chvíli odezní a je načase zaostřit pohled do přítomnosti. Byla to pěkná exkurze mezi rašeliništi, kde naštěstí nebylo přemenhirováno. Toto kvartero obelisků splnilo svůj účel dokonale.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky