Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Delší čas jsem se pral s kacířskou myšlenkou vsunout mezi svá blackmetalová povídání taky povídání o nějaké jiné kapele. A proč ne zrovna o Lucii, protože Lucie je jedna z tuzemských rockových kapel, která navzdory faktu, že jejich skladby lze zaslechnout v rádiových vysíláních, nezní úplně stupidně jako třeba Kryštof. A co víc, jakožto dospívající chlapec jsem hudbu kapely Lucie měl velmi rád. Ne, nešlo o skladbu Panic, ale hlavně o Pohyby… no a taky o Zkamenělý dítě, kde se přece v závěru zpívá, že black metal is dead, což se dodnes snažím vyvracet.

Vzhledem k tomu, že má dnes kapela jmeniny, hodí se připomenout (byť s ročním opožděním) jejich poslední studiový počin, kterým je nahrávka Evolucie s velmi poutavým a zvídavým obalem, ale k tomu se ještě dostaneme. Ostatně kapela si dala dost na čas, protože mezi minulým (nutno podotknout velmi povedeným a mnou asi nejčastěji přehrávaným) albem Dobrá kočzka která nemlsá a tím posledním je dlouhých - dramatická pauza - šestnáct let studiového mlčení. A to už za nějaké to slovo stojí, ne? Tak zahoďte předsudky a pusťte si to, protože ve výsledku to není vůbec blbá deska.

Hned první skladba vás odnese daleko. Daleko do dějin hudby, protože zakvílení kytary v první půlminutě nepřipomene nic jiného, než Heroes od mistra Bowieho. Rocková rozvernost vás ihned lapí a díky chytlavým melodiím a svižným refrénům nasednete na vlak a s úsměvem jen příjemně poťukáváte nohou. Jenže pak přijde skladba číslo tři s názvem Nejlepší, kterou znám. Ta, jak již název napovídá, je slaďákem a baladou, která mi vážně nejde pod vousy, ale třeba se tím podaří navlhčit nějaká drobná tkanina dívčího vybavení. Myslím kapesník, prasáci. Ale mě tahle sonda na srdceryvné plkání trochu… ehm… nebere. Zároveň existence takovéhle kompozice reflektuje prostý fakt, že Lucie je kapelou, která dělá desky svým způsobem barevné a pestré, neboť i do takové nabídky jednoduše patří nějaký ten milostný tón. A konec konců máme přehrávače vybavené tlačítkem >>.

Trocha veselého industriálu tu má také své místo a třeba hned další dvojice skladeb na těchto prašných základech víceméně staví. Burning man už jen díky tématu a SEX 3 díky trhavé struktuře celé písně. V posledně jmenované skladbě dobře vystupuje napovrch perfektní zvuk, který deska má, což je také jeden ze stěžejních plusů, které mile rád vypíchnu. Jak jinak by vynikla ta řada různých efektů i variace použitých nástrojů. Asi nikoho nepřekvapí, že Lucie pracuje s velkou řadou nástrojů, které vám mile ráda v bookletu vyjmenuje u každé skladby. Však víme, že Robert Kodym je tímto tak nějak posedlý. Už proto bych rád zdůraznil, že je velmi obohacující dobře naslouchat strunným hrátkám, které ne vždy nesou hlavní rovinu skladby, ale perfektně vykreslují určitou atmosféru a abych zachoval chronologii skladeb, mohu na tomto místě jmenovat právě šestou věc Já jsem pan Petr Monk.

A když už jsem zmínil kytary a atmosféru, tak mi to prostě nedá a musím říct, že milovaní Islanďané Sólstafir se propašovali až do skladby Než tě rozkradou. To je zároveň skladba, která je jednou z těch nejlepších, které si zde můžeme poslechnout. Však také byla zvolena jako vhodná věc pro videoklip. Ten by si jistě zasloužila i skladba 1968, která je melodicky hravá a veselá písnička, jen ten text tak trochu drhne. Ne, že by se v něm zpívalo něco špatného. Spíš jde o to, že společnost ráda vzpomíná jen na to lepší. Já když po čtyřech lezl na Besseggen, tak jsem taky nadával jak pominutej, ale po čase jsem si řekl, že bych tam šel klidně znova. Načež kamarád, který tam byl se mnou, zopakoval slova, která jsem tam onehdá pronášel, díky nimž si mnozí uvědomili tvrdou realitu a fakta. No, ale zpět …zkrátka ta skladba začíná zvukem přijíždějícího tanku a refrén začíná slovy tanky se blíží, už přátelé jdou. Pecka prostě.

Těch necelý padesát minut propluje rychle, za což může již výše zmíněná barevnost a různorodost songů. Jak vidno, tak plánovaná tvůrčí pauza (těch necelých šestnáct let) kapele prospěla. V rukou tak máme solidní rockovou desku, která příjemně potěší. Jistý tvůrčí přesah, než je jen dělání hezkých písniček, však Lucii nikdy nebyl cizí. Je to jednak dáno texty, kterými se dotýkají zajímavých témat a také zajímavých filosofických rovin, které pocházejí zejména z hlavy pana Kodyma (ale pořád se dají najít horší říkanky - viz první odstavec). Co však prolíná celou desku, je výše slíbená grafika. Bohatý booklet je prosycený fotografiemi z festivalu Burning Man (u nás máme něco podobného - Junktown). To dodává zážitku z poslechu zajímavý úhel pohledu, protože se jedná o odosobněný a maximálně svobodný projev různých lidí. Lze pak vést dlouhé diskuze na téma podstaty bytí, abyste nakonec stejně skončili s ručníkem kolem krku a vyčkávali (ano, zrovna čtu Stopařova průvodce po galaxii a navazující knihy).

Takže jak to uzavřeme? Evolucie je skvělá deska, která nemá ambice stát se přelomovým dílem. Její úkol je potěšit a nabídnout trochu kulturního rozhledu směrem dál. Na nás pak je, na kolik zůstaneme u toho, zda je ta deska jen pěkným souborem líbivých písniček, nebo zda si přečteme něco o daných tématech a pokusíme se rozšířit si obzor. A to je určitě fajn.