Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Finské černokněžníky Baptism sleduji už nějaký ten pátek a pokaždé se těším, čím mě překvapí. Už dávno nezlobí posluchače podzemním zvukem a nelítostnou nenávistí. Jejich black byl ostatně vždy trochu jiný, než v podání brutálnějších kolegů s Hornou v čele. Vývoj Baptism jde ruku v ruce i s neustálou změnou v sestavě. Když s předchozí deskou vstoupili pod křídla Season of Mist, slyšel jsem cosi o zaprodání se komerci. Jejich zvuk byl najednou čistší, hudba příjemnější (jak pro koho). Já osobně si As the Darkness Enters užíval a doposud nepřestal. To, jak se tenkrát vzdálili čtyři roky starému předchůdci Grim Arts of Melancholy, který byl rovněž jiný než desky před ním, nastínilo možné směřování Baptism směrem k silným melodiím, snění a melancholii a páté podobenství ďáblova ohně hovoří za vše. Melancholie je zde!

Už slyším rozčilené hlasy, že je V:The Devil's Fire hudba pro buzíky a malé holčičky. Možná je, ale každopádně mi silně evokuje norskou školu z poloviny devadesátek a kapely typu Satyricon, Ulver, Borknagar nebo Dimmu Borgir na jejich stále úžasném albu Stormblast. Je jasné, že každá ze zmíněných kapel je jiná a ani jediná dnes nehraje zrovna typický black, ale jejich tehdejší alba byla skvostná, krutě vášnivá a hlavně poznamenaná zvláštní melancholií, zarývající se pod kůži jednou provždy. I ony byly ve své době nařknuty z kurvení stylu. Baptism vyšli z pekla hrubšího zrna a ani letošní fošna není žádná selanka. Ty snové malby se pohupují pod povrchem, ve vyhrávkách i v hlasech hostujících zpěváků, kteří notují tklivě čistými hlasy odlišné atmosféry. Zbytek je normální melodická severská vichřice s hlubokým přesahem. Ze všech koutů nahrávky čiší profesionalita a hudební zručnost. Ačkoliv je novinka silně atmosférická, je i nadále ortodoxně blacková, plná starého patosu. Ovšem ani na okamžik necítím příznak trapného dokazování si, že jsou stále dobří jako za mlada. Oni jsou totiž lepší než za mlada. V:The Devil's Fire skvěle dokazuje, že jde hrát černě, krákat jako havran, neuhnout z cesty nastolené před dávnými lety a přitom znít přesvědčivě. Baptism umí podat své vize suverénně bez machrování, chladně i vášnivě. Lyricky jsme neustále v mantinelech žánru, což nemusí být na škodu, když své představy umí podat bez křeče a trapnosti.

První dojem z alba byl rozporuplný. Necítil jsem motiv, který by mě k desce přitáhl blíž. Měl jsem z V:The Devil's Fire pocit, že to nepůjde. Jako první lákadlo se ukázala druhá skladba sbírky se srandovním názvem Satananda. Super nářez začátku skladby je zajímavý, ale řekl bych, že jsem zrovna tohle slyšel tak stokrát. Ale když se za půlkou změní nálada úplně k nepoznání a přidá se první host za mikrofonem, Mynni Luukkainen z Horna, propadl jsem kouzlu sžíravého refrénu, takže jsem často poslouchal jen tento kousek. A kupodivu se zatím neoposlouchal. Oproti tomu host hned v následující The Sacrament of Blood and Ash Mikko Kotamäki ze Swallov the Sun podle mého názoru absolutně do celku nesedí a háže jinak skvělou pecku svým slaďoučkým hláskem do kopru. Třetí z party je Antti Boman (Demilich). Jeho přínos skladbě závěrečné Buried with Him není tak výrazný, ale jeho hulákání se mi zde líbí. Nakonec jsem si nejvíce oblíbil titulní vypalovačku Devil's Fire která mě dokáže prvotřídně rozparádit kdykoliv a kdekoliv. Má vše, co se mi líbí. Je rychlá, podmanivá, tremolo kytary v řezavém odění se zarývají pod kůži. Principál Lord Sargofagian zde předvádí své skladatelské umění ze širokým rozptylem. Klávesy pod povrchem jsou nakažlivé a jeho jindy tolik odlidštěné krákání má v sobě zajímavý žár.

Není příliš co vytknout novému dílu finského pojmu Baptism. Výborné řemeslo si nehraje na kdoví co, ale s přehledem do nás nahrne svoje pojetí melodického black metalu plného smutku i vášně. Jste-li příznivci této podoby černého stylu, směle po V:The Devil's Fire šáhněte. Osobně si tuto desku neustále užívám stejně jako The Poisonous Path naprosto odlišných démonických Behexen. Baptism na novém album vykročili směrem k širšímu publiku. Nyní je otázkou, zda si jich ono širší publikum všimne, protože nijak nešaškují, ani firma to nepřehání s propagací, necpe do médií, že zrovna toto je cool a trendy. Protože není. Z Lorda Sargofagiana doslova čiší poctivé nadšení. Zde bych zaprodání nehledal.