Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Za poměrně krátkým životem projektu Amantra stojí francouzský náladotvůrce Thierry Arnal, který byl v předchozích letech aktivní formou dalšího projektu Fragment., se kterým se snažil dostat do povědomí již od roku 2006. Dalších slov v rámci předstatování už ale není třeba. Stačí si pěkně od začátku As It Should Have Been pustit a je rázem jasno.

Amantra si berou vše podstatné od Jesu a podobně jako Iroha následují kilogramy fantazií vtlačených do rozvleklých songů, ve kterých je čas si sednout a v klidu popřemýšlet, protože vám nic neuteče. A už vůbec ne pomalu se vlekoucí kytary a stejně pomalu zasněná elektronika, na kterou se nabalují rozostřené pohledy do slunce, ze kterého bolí oči, ale hřeje na duši. Té je v tomto prostředí nejlépe a zde je také třeba vidět gró této hudby a vše, co ji tvaruje a opracovává. Nic složitého, ale své kouzlo to má. Pro někoho dokonce zásadní. Jasně, originalita je něco, co se v případě Amantra nehodí říkat příliš nahlas, ale smysl tohoto projektu není jistě jen v bezduchém kopírování (i když jak se to vezme), jako spíš následování (v případě, že je posluchač rozený hledač a nebude se jen klouzat po povrchu).

Takže ano, vše je vlastně dané a záleží už jen na detailech. Hudba je líná jako pampeliška v bezvětří, když z bouřky na louce zůstalo jen ono a voda. A ta je v bezvětří jen mokrá a hezky voní. A ona hezky voní i hudba Amantra. Plyne pomalu a předvídatelně, protože její obrysy a možnosti nalajnovali druzí. Ale to nevadí. Amantra prostě rádi Justina Broadricka, hodně Jesu a trochu Godflesh.

Já například vítám skladbu Down, která je hozená trochu jiným směrem a celé té zabláceně slunečné anabázi se vymyká. Je to více elektronika, jak sunoucí se riffy a víc zlověstná, jak mile unavená. Malým osvěžením budiž také ženský vokál (komu patří?), který se sem tam proplete mezi nahromaděné smutky a trochu je nadnese. Ovšem nic zásadního.

Celkově se tahle deska hezky poslouchá a pokud si v podobné hudbě hovíte, to své vám určitě předá. Ostatním ale přijde spíš jako vyjídání zbytků v kuchyni, kde si před nedávnem pochutnával Justin Broadrick. Což je také pochopitelné. Já to beru pozitivně, mám tento atmosférický třes rád, ale někdy je to vážně... až naivní.