Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Amenra - Mass IIII

AmenraMass IIII

Symptom17.3.2014
Zdroj: 2x 12" splatter gramodeska
Posloucháno na: Pro-Ject Debut III/Phono USB / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Čtvrtá Amenra rachotí jako deset oceláren, které běží na plný výkon a snoubí v sobě takovou dávku energie, až se místy poslech stává přímo fyzicky vyčerpávající!

Tihle Belgičané servírují post metal v podobě, ze které mrazí. Svou vlastní formu vyjádření zahustili natolik, že někdo to prostě nevstřebá. Řezavý zvuk kytar a zpěvákovo vytí nevěstí nic dobrého, jenže když je miluješ…

 

Amenra jsou zavedený pojem. Sestava se příliš nemění, občas vydají novou desku. Po vydání téhle medaile jen pršely. Z pozice posluchače bych se nebál mluvit o velmi výrazném (ne-li nejvýraznějším) albu diskografie, ba dokonce o zásadním díle scény těžící ze stále živého odkazu průkopnických Neurosis.

 

Poněkud depresivním vyzněním skladeb nezaujmou každého. To je jisté. Zatímco nástroje ladí nízko, zpěvákův rozervaný projev jde nečekaně vysoko. Stylové postavení zády k publiku během vystoupení ještě umocňuje jinakost kapely, která v posluchači navozuje dojem, že vesmír je monumentální soukolí ozubených koleček a pružin, co se na vás právě hroutí.

 

Není to stavba skladeb, co překvapuje, ale jejich síla. Ta přichází ve vlnách s tím, jak skladby nabývají na mohutnosti (jedno jestli technickými finesami nebo neandrtálskými riffy). Pomyslným vrcholem alba je pro mě šestka Aorte. Nous Sommes Du Même Sang – skutečný požitek, který drtí hrudní koše na prach. Podobně zničující je svým způsobem i zbytek alba, kdy hned úvodní Silver Needle/Golden Nail ukazuje, jak útulno je v objetí Amenry. O kvalitě práce s kontrasty mě přesvědčil především pád do ticha po druhé minutě Razoreater, který působí neuvěřitelně intenzivně.

 

 

Pozoruhodné je, že kapela dokáže i v klidných instrumentálních částech vyznít dostatečně agresivně na to, aby jim člověk naslouchal se zaťatou čelistí. Poslech partů s čistým vokálem mi tak trochu evokuje Tool. Snad svým naladěním, na každý pád barvou hlasu. Ať je to jak chce, chci říct jedno – Amenra není jen a pouze o kraválu. Umějí zahrát i zazpívat v podobě přijatelnější pro mainstream, byť zrovna touhle polohou své tvorby šetří. Koho by zajímala právě tato tvář Amenry, nechť obrátí svou pozornost k akustickému EP Afterlife (2009).

 

Provedení vinylu je působivé, oku lahodí, ale vzbuzuje otázku: „A dál?“ Tmavé plochy, dobré na sběr otisků prstů, se těžko luští, fotky žádné. Díky bohu Ra za pevný gatefold, dva temné kotouče a otištěné texty.

 

V souvislosti s albem doporučuji shlédnout koncertní DVD Church Of Ra (2009), kde zazní výběr toho nejlepšího včetně výše zmíněné pecky Aorte. Nous Sommes Du Même Sang. Precizní podání skvěle dokreslují sugestivní pózy nahých postav na scéně. A jako sladkou tečku na závěr chodu servíruje Van Eeckhout, zavěšen na hácích nad jevištěm, obraz vlastního ukřižování.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky