Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mluvit o hudbě Atrium Carceri jako o hororové, o temném soundtracku, nebo jako o pozadí počítačových her, to všechno je určitě správně. Úplně nejlepší by bylo všechny tyhle termíny spojit v jeden. Pro představení určitě. Ale co bychom to byli za průvodce, kdybychom zrovna dnes představovali tak velké jméno, jakým je Atrium Carceri. Vždyť Codex je již třináctým albem projektu. Surové začátky alb Cellblock a (mého nejoblíbenějšího) Seishinbyouin, jehož prostředí japonské věznice mne svého času hezky vysávalo, jsou už pryč. Atrium Carceri jsou ve svém stisku volnější, ale přitom nadále zůstavají v obklíčení apokalyptických kontur minoritní hudby. Jinak si je ani nedokáži představit, to vážně nejde. A mělo by to vyvrátit i prověřené nikdy neříkej nikdy...

Prozatím poslední setkání s Atrium Carceri proběhlo přesně před rokem v rámci kooperace se spřátelenými Cities Last Broadcast. Obě vůdčí persony vzdali hold mrtvým básníkům a strávili něco společného času v potemnělých uličkách města a nad vzkazy psanými starým inkoustem. Připadá mi to jako hodně blízká minulost, ale už je to vážně rok. Spolu s Peterem Anderssonem, který letos pod erbem Raison d'être  vydal vynikající novinku Alchymeia, byla zpráva o vydání Codex tou nejočekávanější z řad ambientně podzemních dobrodružství. Zásadní pojmy a jejich nové nahrávky - logický sled událostí.

Práce na na Codex zabraly tři roky. Ocitáme se v prostředí města, jehož hradby pojímají citadelu, odkud hovoří prázdné pohledy mrtvých, kteří prahli po vysvobození a životu v Elysiu. Nestalo se. Jejich těla pokrývá prach a ve vzduchu je cítit sžíravá melancholie, jenž probouzí staré vzpomínky a zhasíná ty nové. Demiurg se nevrátí, spojení s bohy nebude možné. Berme novinku jako kodex, zápisník vydávající řádek po řádku tajemství ze svého obsahu současné tvorby Atrium Carceri. Ta je nadále tolik podmanivá, aby maximálně podnítila mentální cvičení v hlubokých nocích, kdy je představivost nastavena na samou hranici zrůdné přípustnosti. Dnes je v její moci tyhle představy jak vyvolat, tak i zahnat. Může za to silně atmosférická, chcete-li provzdušněná položka v hudbě Atrium Carceri, která už není jen tou sevřenou v nitru země či budovy odkud není úniku. Hudba Atrium Carceri se pohybuje prostorem, slyšíte její dech, vidíte její obrysy, když letí kolem. Pohybuje se pomalu, ale jistě.

Je to také stejná hudba, kdo umí projít tmou za svůdných rytmů a nemusí u toho zrovna tančit. V rámci Atrium Carceri nechme ale tělo aspoň pulsovat, neboť pulsuje i hudba samotná a místy docela ostře. Co nastíní druhá skladba From Chasms Reborn, to potvrdí hned několik dalších, aby v Sacrifice To The Machine proběhlo skutečné strojové tempo, chytlavé a tmavé jako neosvětlená komnata poslední tužby. On totiž ve skutečnosti každý song Atrium Carceri pulsuje. Jen každý jiným způsobem. Jeden se jen ztěží vymaní z úzké uličky světel, aby zatoužil po světle ještě víc, i když jeho pravou povahou bude vždycky tma (A Hunger Too Deep, The Empty Chapel). Druhý se nebojí přitvrdit a v rámci temnoty dávat na vědomí, že ona je ta špatná a zlá stránka lidské mysli. Mysli, která je neustále v pochybách.

Codex je znovu albem, které má a bude mít v diskografii souboru své památné místo. Není to taková bomba, jakou je v mém podvědomí poslední zastávka Raison d'être, kterou považuji svou hloubkou za mimořádnou, ale také Atrium Carceri bez nejmenších problémů potvrdili své kvality. Jsou pro dark ambient zrozeni a on je zrozen zase pro ně.