Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Že přílišná očekávání škodí zdravému úsudku, je věc známá a přesto se člověk nechá tak snadno nachytat. První signální v podobě audiovizuálního předkrmu Children Of The Eye nakypřila půdu pro semínko pochybností a během premiérového poslechu celé novinky bylo nutné mírnit chuť slyšet klon starých desek. S čistou myslí přišla i zdravá zvídavost a prostor přijímat nové. Z diskografie kapely je jasně cítit kontinuita v budování značky trpělivým precizováním, proto mi bylo předem jasné, že šestka by mohla být jakousi vyšší verzí předchozí desky.

Pokud z rovnice vyřadíme vcelku postradatelnou výplň Edelkroone s mluveným slovem a fádní kytarovou dvouminutovku Spijt, která bez pořádných emocí točí dokola jeden motiv, zbývají čtyři dlouhé (čti desetiminutové) skladby. Tradičně hutná nadílka jedovatých kytarových riffů sice hrozí jako bouřkové mraky na obzoru, ale chybí tomu řezavější zvuk, co by se pořádně zasekl. Uvítal bych i členitější skladby a více kytarového vzrušení. Je tu sice větší důraz na melodie, to ano, jenže skladby většinou budí dojem malé chuti vzdát se hlavního tématu a přehodit výhybku nečekaným směrem.

Střídání trýznivého řevu s bezpohlavním vokálem kopíruje a podporuje dynamiku skladeb. Samotná agrese už mě na zadek zkrátka neposadí, takže pokud ve vzorci figuruje, je to jedině dobře, ale musí mít určitou vnitřní kvalitu, které se dá uvěřit. Licitovat o Colinově screamu je zbytečné, vynikající práce, jen místy mi nesedí k čistší produkci. Tento problém odpadá u čistého zpěvu, kde opět zaznívá duch Maynarda Keenana.

Jakkoli mohou předchozí odstavce vyznívat negativně, nemyslím si, že Mass VI je prázdná nádoba. Šestka Daiken klepe na brány jiného světa přesně tak, jak to mám rád – nekompromisně a sebevědomě! Je do ní nalito asi nejvíce odkazů na předchozí tvorbu. A Solitary Reign překvapuje nebývale melodickou linkou. Mezihra frankofonní trojky Plus Près De Toi přináší příjemné zvolnění a s již zmíněnou první skladbou má kromě chybějícího úvodu stejný průběh až na to, že metalová část není tak příjemná na poslech. V tomhle ohledu je Children Of The Eye dobře zvolená pilotní skladba a i to vcelku stojaté téma při větší hlasitosti jaksi nabyde.

Cesta k ocenění Mass VI byla delší, než bych byl býval čekal. Do značné míry jde deska směrem po srsti fanoušků a nedopouští se žádných úletů, které by s odstupem času šlo vnímat jako momentální nesoudnost. Afinita s historií kapely je zřejmá na první poslech, stejně jako snaha posunout skladatelské možnosti na novou úroveň. Je to především práce s melodiemi, harmonie a rytmus si drží svou dřívější fazónu. Protože stále jednou nohou stojím v bludném kruhu třetí a čtvrté desky, kde slyším jedny z nejsilnějších momentů, nepodařilo se mi úplně docenit rozdíl mezi starou a novou tváří kapely a některé části prostě plují mimo mé vědomí.